Spořilov

 

Georgi Slavov Karaslavov (1904-1980)




Bulharský spisovatel Georgi Karaslavov se narodil 14.1.1904 v Debyru u Plovdivu v chudé rolnické rodině. Pro politickou činnost (od roku 1924 člen KS Bulharska) byl vyloučen ze sofijské univerzity a odešel dokončit studia do Prahy. Zde si přivydělává jako nádeník při stavbě Spořilova a své zkušenosti zaznamenal v knize "Spořilov" 1931 (český překlad Svoboda, Praha 1951 [náklad 20 750 výtisků]). Vedle toho věnoval Československu cestopis "Ot Lidice do Banska Bystrice".

Už v roce 1919 spolupracuje s levicovým tiskem. V roce 1926 uveřejnil první sborník povídek pod názvem "Bezprizorní", v následujícím roce "Šalmaj pláče", v roce 1932 "Na postu" a v roce 1933 "Selkor" - povídky z vesnického prostředí.
V románech "Durman" 1938 (český překlad Rovnost, Brno 1949), "Snacha" 1942 (český překlad Svoboda, Praha 1948) se zabývá životem na bulharské vesnici v době monarchie. Cyklus románů [díl 1-4] "Obyčejní lidé" 1951-1956 (český překlad Naše Vojsko, Praha 1960) jsou epickým obrazem bulharského venkova od doby I. světové války až do poloviny 20-tých let 20. stol. V roce 1968 vydal sborník "Blízcí a známí" o bulharských spisovatelích. Karaslavov psal také pro děti.
Od roku 1961 člen bulharské Akademie věd.
G. S. Karaslavov zemřel 26. 1. 1980.

Kniha "Spořilov" je vzpomínkou na dělníky a mistry, se kterými se Karaslavov setkal na stavbě a reprodukuje rozhovory s nimi, jejich rodinné poměry a různé zážitky ze stavby. Setkává se zde s lidmi, kteří žijí ze dne na den, často přistěhovalci ze Slovenska a Podkarpatské Rusi, odkud je vyhnala bída. Až příliš časté jsou zde však pasáže, které mají charakter politické agitky.


.... [ str. 48 českého překladu ]

Nepřestávají nás honit. Podáváme cihly, nakládáme maltu, svážíme škváru... To neznamená nic dobrého. Práce končí a my se ani nezastavíme. V sobotu jich několik pustili; příští sobotu prý bude masové propouštění. Dělníci jsou celí rozechvělí, hlavně ti, co mají rodinu a rodiče. Zas ty ztracené dny, chození od rána do večera po různých stavbách, chladné, přezíravé pohledy inženýrů a mistrů, anebo to jejich "děkujem vám za práci..." Inženýři jsou - abych tak řekl - "humánnější", ti pouze řeknou, že není práce, a pokrčí rameny s výrazem politování. Mistři se chovají nadutě, ba drze. Přijímání dělníků jim obyčejně něco vynese. Děje se to ve formě dárků: dostanou část první výplaty nebo máslo, je-li prosebník chudý venkovan, který přišel do velkého města něco vydělat, aby uhájil živobytí.


Dělníci na stavbě Spořilova - foto z dobového tisku (najednou tu pracovalo přes 3000 lidí)


Celý text

 


[Na začátek stránky]