Kulturní činnost spořilovského Sokola

Ivana Drbalová-Krausová

Jak se hrálo divadlo na Spořilově

 

 

 

Ivana Drbalová-Krausová

Sokolské loutkové divadlo

 

 

 

JUDr. Vlastimil Louda

Sokolské orchestry

 


 

 

 

 

Ivana Drbalová-Krausová

Jak se hrálo divadlo na Spořilově

Úvod

Tyto řádky sepisuji jako vzpomínku na ty, kteří se před dobou více než tří generací s nadšením a obětavostí podíleli dobrovolně na práci na sokolském poli kulturním na Spořilově a neúnavně organizovali a provozovali jednak loutkové divadlo k radosti dětí ze Spořilova a blízkého okolí, jednak sami jako herci či zpěváci vystupovali v mnoha divadelních hrách na prknech spořilovského ochotnického divadla nebo je pomohli organizovat. Nedílnou součástí byly i aktivity hudební, které náležely i k akcím společenským.

Při pátrání po stopách spořilovské sokolské ochotnické činnosti jsem se potýkala s nedostatkem konkrétních zdrojů. Protože se jedná o minulost značně vzdálenou, vlastní účastníci už vesměs zemřeli a tak vzpomínáme a pátráme my, jejich potomci, pokud jsme ještě zbyli a zůstal nám domovský vztah ke Spořilovu a Sokolu. Přáli bychom našim potomkům, aby v novém tisíciletí, plném převratné techniky, dokázali žít a pracovat s takovým nadšením pro společnou dobrou věc, jako žili a pracovali naši tátové a mámy v letech působnosti spořilovského Sokola od jeho založení až do let válečných, kdy byla činnost Sokola zastavena. V té době také patrně došlo k likvidaci dokladů o činnostech tělovýchovných i kulturních.

Prvním zdrojem informací se stala Kronika spořilovského Sokola, která se jako zázrakem zachovala. Od samého začátku ji vedli bratři Javůrek a později Řehák. Konkrétní záznamy o činnosti dramatického odboru jsou velmi kusé a neúplné. A tak nezbylo nic jiného, než vyhledat potomky bývalých ochotníků a požádat je, aby pátrali v rodinných archivech. To se částečně podařilo, přesto jsou doklady neúplné.

Začátky Sokola a vznik divadelního odboru

Sokolská jednota s názvem Sokol Spořilov-Roztyly byla ustavena 10.září 1927 a už před vánocemi 1928 byla otevřena sokolovna. Byla to dřevěná budova, která vznikla adaptací z bývalé kantíny družstva, které budovalo Spořilov. Byl zde sál pro cvičení a jeviště pro aktivity kulturní. Vše se mohlo uskutečnit jen na základě finančních půjček a za značné fyzické pomoci dobrovolníků z řad sokolských bratří.Vedle prvořadé činnosti tělovýchovné se uvažovalo o provozování loutkového divadla a o divadelních aktivitách dospělých. "Spořilov byl silně vlastenecky založen, žáci vybírali na bustu prezidenta, rodiče na divadlo." (A. Branald: Převleky mého města, s. 39).

Dramatický odbor byl ustaven na schůzi 21.11.1928 a měl 16 členů. Byli to bratři Grafnetter, Komenda, Nejedlý, Kočí, Kočárek, Janoušek, Kudrnáč, Pospíšil, Pražák, Šašek, MUDr. Kovařík, Mašinda a Větrovec a sestry Hradilová, Matysová a Vlková. Odbor byl velmi aktivní a už při silvestrovské zábavě v r. 1928 byly přičiněním bratra Komendy provedeny dvě aktovky a tím byla zahájena činnost dramatického odboru.

První kroky - doba rozkvětu, 1929-1937

Během r. 1929 bylo provedeno několik her na dvanácti hojně navštívených večerech. Byly to hry NAŠI FURIANTI od L. Stroupežnického, PRO TATÍČKA MASARYKA, autor neuveden, VENKOVŠTÍ UPÍŘI od Fr.Grafnettera, TO NEZNÁTE ČUPRMYŠKU od J. Komendy a B. Koutného, KOFLÍČEK MARIE TEREZIE od J. Komendy a s opakováním hra ŠOFÉR od A. Bernarda a B. Vrbského.

Po prvních úspěších se činnost odboru plně rozběhla. Odboru přesedal br. Frant. Grafnetter, na režírování se podíleli Jan Čvančara, JUDr. Josef Šejnoha, Josef Komenda, Vladimír Kočí, Jaroslav Kočárek, Jaroslav Pitrman (v některých pramenech uváděný jako Pitterman), Karel Ježek a br. Šmíd. Dramatický odbor tělocvičné jednoty Sokol Spořilo byl přijat 11.5.1930 za člena Ústřední matice divadelního ochotnictva československého (UMDOC).

V r. 1930 už bylo uspořádáno 20 představení, hry byly vícekrát opakovány a vstupné, i když bylo nízké, rozmnožilo příjmy jednoty. Jako herci vystupovali spořilovští členové a členky Sokola, občas i hosté. Na repertoáru byly opět NAŠI FURIANTI L. Stroupežnického, POUPĚ F.X. Svobody, LEŠETÍNSKÝ KOVÁŘ Sv. Čecha, OTEC A. Jiráska a VODNÍ DRUŽSTVO Jos. Štolby. Časově neurčené zůstalo uvedení hry PRAŽSKÝ FLAMENDR J.K. Tyla. Sokolská kronika na str. 252 a 253 uvádí, že byly provedeny v sokolovně další hry: MALÁ, ALE NAŠE, ŽENICHOVÉ S. K. Macháčka, MAMINKA POUPA, PŘÍTĚŽ B. Vikové-Kunětické, POPELKA, ROZVEDENÁ MRŠKA, NABÍDKA K SŇATKU, PAN BISKUP Ferd. Lorbeera, JEHO VELIČENSTVO V SUKNÍCH a BABIČKA dle Boženy Němcové. Nic bližšího o těchto inscenacích nebylo zjištěno.

Rok 1931 byl opět činorodý. Za režie br. Pitrmana byla uvedena hra A. Jiráska M. D. RETTIGOVÁ, hra Jar. Kvapila OBLAKA, hra Ign. Hermanna VDAVKY NANYNKY KULICHOVY, hra spořilovské autorky Warausové PROČ HYNOU TRUBCI, hra Ivana Špelce JEHO POSLEDNÍ ČUNDR a hra J.A. Gabineaua RENAISANCE. Pro mládež byla uvedena hra MALÝ LORD (autor nezjištěn). V režii se střídali br. Kočí, Mašinda a ses. Vlková.

Při této bohaté činnosti docházelo občas ke střetům o místo. Divadelníci chtěli zkoušet, cvičenci cvičit. Problém byl po sokolsku smířlivě vyřešen, zůstala však živá potřeba nové sokolovny/

V té době byl založen spolek divadelních ochotníků "Jirásek" (žádost na Zemský úřad podána 8.3.1931). Spolek měl své stanovy a stal se řádným členem ÚMDOČ. Ve výboru působili pánové Voral, Havlíček, Kocián, Pitrman, Borovec, Mašinda a další. Spolek působil do 22.4.1934, kdy se rozešel, protože "nemůže plnit finanční povinnosti, nálada publika je nepříznivá a má výpověď z místnosti". (Bližší okolnosti kolem spolku Jirásek se nepodařilo zjistit).

V r. 1931 hostoval na Spořilově Sokol Hradčany hrou JEHO VELIČENSTVO LÁSKA a Sokol Dejvice hrou HRNEČEK ŠTĚSTÍ.

V r. 1932 byla uvedena hra Gustava Kadelburga CESTA DO PEKEL, hra MACÍČKOVA DOVOLENÁ (autor nezjištěn), Tylův STRAKONICKÝ DUDÁK a F. Langera OBRÁCENÍ FERDIŠE PIŠTORY. Kronika na s. 66 uvádí, že bylo sehráno 10 her na 24 večerech. VDAVKY NANYNKY KULICHOVY byly hrány i v sousedním Chodově ve prospěch tamní jednoty.

Rok 1933 má v kronice neukončené zápisy. Zachoval se však plakát z uvedení vaudevillu Rich. Havelky s hudbou Emila Starého ÚJEZDSKÉ KASÁRNY.

V r. 1934 bylo uvedeno několik her. V pozůstalosti po JUDr. Šejnohovi, který většinu her režíroval, se zachovalo několik plakátů, takže se dovídáme i jména účinkujících. V únoru hrána s opakováním Mahenova ULIČKA ODVAHY, v dubnu žertovná hra PRAHA JE PRAHA ve zpracování Jana Kühnela, koncem dubna fraška MAMÁ OD BALETU, v listopadu fraška ve zpracování Švába-Malostranského ČTYŘI NA JEDNU JE.. .a při silvestrovské zábavě zahráno několik hříček.

Rok 1935 byl opět velmi činorodý. V březnu hrána s opakováním hra Karla Baláka TRUMFY ŠEVCE BRANZOLA, v dubnu opět s opakováním MADLENKA Z KOVÁRNY od Karla Baláka s hudbou Oldřicha Sedlmaiera. V září hra se zpěvy TULÁCKÁ KREV od Karla Fořta, v říjnu detektivka PŮLNOČNÍ VLAK autora Rindleye, v listopadu opereta P. Rudolfa a Emila Starého DĚVČÁTKO Z HÁJOVNY, v prosinci pak hra spořilovského autora M. R. Rösnera V ŘÍŠI HMYZU, pohádka s balety, ve které účinkovalo zejména sokolské žactvo. V prosinci ještě hra Morise Panycha MOJE TETA - TVOJE TETA.

O činnosti dramatického odboru v roce 1936 není v kronice žádní zmínka, z osobních materiálů však máme fotodokumentaci jako doklad o tom, že v lednu byla hrána Moliérova hra SGANARELLE a v březnu opereta Rud. Piskáčka PERLY PANNY SERAFÍNKY.

O činnosti dramatického odboru v r. 1937 poskytl materiál AMP (Archiv města Prahy): v dubnu Sokol Vinohrady uvedl na Spořilově hru Fr. Langera GRANDHOTEL NEVADA, dále uvedena hra Fr. Grafnettera KAMENNÁ PRINCEZNA (ve prospěch nemajetných žáků), v říjnu hra Olgy Scheinpflugové ZABITÝ a v listopadu I.M. Vojkova LÁSKA NA VENKOVĚ.

Kritická léta - do rozpuštění Sokola, 1941

Ve sletovém roce 1938 byla divadelní činnost patrně utlumena soustředěním se bratří a sester na sletové přípravy. Žádné zápisy v kronice, žádné doklady z osobních archivů. Zaznamenány byly pouze besídky žactva a účinkování souboru tamburašů. Sokolové se soustředili na pomoc vystěhovalcům z pohraničí, zabraného fašistickým Německem.

Rok 1939 - sokolská tělocvična byla zabrána pro pracovní vojenský útvar a o uvolnění bylo nutno žádat. Na cvičení byla pronajata tělocvična ve škole. Přes všechny tyto potíže byla v lednu s opakováním uvedena Stroupežnického hra NAŠI FURIANTI na oslavu desetiletého výročí sokolské divadelní činnosti. Ve hře vystoupil j. h. člen Národního divadla Václav Zatíranda.

Rok 1940 - materiály z AMP uvádějí, že byl založen nový divadelní kroužek a v dubnu provedeny dvě hry s cenzurovaným textem: POUPĚ F.X. Svobody a POMSTA CATULLOVA Jar. Vrchlického (Vrchlického hra provedena i v Sokole Pražském). V září byla s opakováním uvedena hra KOMETA HANZELÍNOVA autorů Skružného a Ludvíka v režii br. Bíby a s hostováním J. Čvančary.

Pozoruhodné bylo uvedení hry spořilovských autorů Jindřicha Nápravníka a Miroslava Krejčího ČESKÁ POLKA, v níž účinkovala řada mladých sokolských nadšenců i vedle svých vlastních rodičů. Hra byla hrána čtyřikrát, vždy s úspěchem. V listopadu se hrála hra TŘETÍ ZVONĚNÍ Václava Štecha v režii Bož. Andreskové.

V dalším válečném roce 1941 už byla divadelní činnost omezena. V lednu se stačila odehrát cenzurovaná hra O. Scheinpflugové CHLADNÉ SVĚTLO, v březnu představení s dětskými herci KOCOUR MLYNÁŘ a v dubnu DESET MINUT ALIBI od A. Armstronga.

Potom byla zastavena činnost Sokola a 8.10.1941 byl Sokol rozpuštěn. V sále Sokolovny (o povolení se muselo žádat) byla v dubnu hrána pohádka O ZLATÉM KLÍČI A ŽIVĚ VODĚ, kterou pořádalo Sdružení rodičů a přátel školy na Spořilově. Představení bylo úředně povoleno, protože bylo uváděno ve prospěch chudých dětí. Text byl cenzurován. Potom do konce války se sokolské divadelní múzy odmlčely.

Sokolské divadlo po válce a konec divadelní činností, 1947-1950

Činnost Sokola byla obnovena už v květnu 1945, ale divadelní činnost byla obnovena později. První zmínky v kronice jsou z r. 1947, kdy vznikl nový dramatický odbor. Na divadelní prkna nastupuje mladá generace. V dubnu sehráli mladí za režie Jiřího Bauera Vandenberghovu hru HOŠI, DÍVKY A PSI, později hru Růž. Jesenské DEVÁTÁ LOUKA a Jana Nerudy PRODANÁ LÁSKA. Patrně v témže roce sehráli mladí za režie Jiřího Bauera hru Thomase Brandona CHARLEYOVA TETA.

V lednu 1948 sehráli mladí hru Bayarda Veillera JEST MARY DUGANOVÁ VINNA? za režie dr. J. Šejnohy. V dubnu uvedena hudební veselohra Slávky Grohmanové s hudbou R.L. Vašaty HVĚZDY NAD PŘÍVOZEM. Účinkovali (podle kroniky): R. Paulusová, Sv. Nejedlý, M. Kasalická, I. Moravek, B. Eliášová, M. Pšornová, I. Mašin, K. Svoboda, J. Hartman, J. Bauer.

V květnu režíroval J. Bauer zdramatizované Karafiátovy BROUČKY, v červnu hrána fraška K. Piskoře ŠŤASTNÍ OTCOVÉ (režie L. Antony) a veselohra U PANSKÉHO DVORA od Jirouška a Ingriše (Kronika s. 217).

V únoru 1949 sehrána hra POPELKA za vedení ses. Aničky Novotné a za účasti členek Věrné gardy. Hrály účastnice prázdninové osady. V dubnu opakována hra BROUČCI - režie J. Bauer, scéna ak. mál. Vaclav Kučera, hudební doprovod Lad. Antony, tance nacvičila Manka Kulhánková. Na konci dubna bylo uvedeno veselé pásmo Bauer-Kučera LOUČÍME SE S APRÍLEM.

Poslední divadelní akcí byla povídka Jar. Kvapila POHÁDKA O PRINCEZNĚ PAMPELIŠCE, kterou se žákyněmi jednoty nastudovala ses. Paulusová. Byla hrána v květnu 1950.

V prosinci 1950 byla z bezpečnostních důvodů uzavřena stará dřevěná sokolovna s jevištěm pro divadelní představení, zbourána byla pak v r. 1955. Sokolská jednota Sokol Spořilov byla v rámci reorganizace tělovýchovy sloučena se Závodní jednotou železničářů Praha pod názvem Dobrovolná sportovní organizace Lokomotiva Vršovice.

Spořilovské sokolské divadelní aktivity nebyly obnoveny.

Herci, herečky a režiséři - amatéři

Připomeňme si aspoň některá jména účastníků sokolského divadla od let vzniku Spořilo va do zbourání divadelního sálu:
Na režii se nejvíce podíleli: JUDr. Josef Šejnoha, Jan Čvančara, Josef Komenda, Vladimír Kočí, Jaroslav Pitrman, Jaroslav Kočárek, Zdeněk Teyrovský, Karel Ježek, později i Jiří Bauer, Růž. Paulusová a pravděpodobně i další, které se nepodařilo vypátrat.
Výprava byla dílem stavitele Vojtěcha Pospíšila, Josefa Čochnáře, Ladislava Štorka, Františka Grafnettera a Svatopluka Nejedlého.
Hudební spolupráce: Ing. Vlastimil Louda, Ladislav Antony, Bedřich Hajná, J. Šťastný.
V ženských rolích vystupovaly sestry Emilie Šejnohová, Anna Hradilová, Marie Burdová, Růžena Paulusová, Jarka Němečková, Marie Šlapáková, Anna Komendová, Jiřina Bubnová, Růžena Matysová, Milada Loudova, Božena Krausová, Božena Andresková, Marie Kubíčková, Marie Čvančarová, Lilly Kazdová a řada dalších.
V mužských rolích: Jan Čvančara, Josef Šejnoha, Josef Vokoun, Zdeněk Širůček, Josef Pražák, František Šlapák, dr. Karel Kulhánek, Svatopluk Nejedlý, Vladimír Kočí, Josef Kraus, Jan Burda, Mirko B. Rösner, Emil Kubíček, Viktor Mentzi, Antonín Zikmund, Emil Borovec a další, kteří zůstali nepoznáni na footodokumentech.
Na spořilovských divadelních prknech si občas zahráli se svými sousedy - umělci amatéry - profesionální herci, třeba členky Městského divadla na Vinohradech paní Ptákova, paní Brožová a paní Bečvářova, nebo členové Národního divadla pánové Roland a Zatíranda, jednou i pan Branald starší (A. Branald: Převleky mého města, s. 51).
Brzy se k řadě spořilovských amatérů přidali i jejich potomci, např. ve hře V ŘÍŠI HMYZU z . r. 1935, NAŠI FURIANTI z r. 1939 a ČESKÁ POLKA z r. 1940.
Zcela v rukou mladých byla inscenace CHARLEYOVA TETA, v níž se jako nový talent v režii projevil Jiří Bauer, který působil též v organizování loutkového divadla.
A s koncem divadelního sálu Spořilovské sokolovny v r. 1950 skončila sokolská divadelní činnost a už na ni můžeme jen vzpomínat.

Osobní vzpomínka autorky

Mé osobní vzpomínky sahají do třicátých let (minulého století), kdy jsem se jako žákyně Sokola účastnila pohádky V ŘÍŠI HMYZU. Pamatuji se na to velmi živě, protože kolem byly samé kamarádky a tancování a baletem - a to jsem měla ráda. Oblečky, i tehdy pro nás technický div - svítící tykadla, jsem ještě dlouhá léta schovávala. Představení dospělých jsem se přirozeně neúčastnila, ale protože moji rodiče byli občas divadelních aktivit účastni, slýchala jsem jména "divadelních kolegů" dost často.

Když bylo potřeba obsadit dětské role, došlo i na děti "herců" a tak Jako řada dalších, jsem byla i s bratrem zapojena do hry NAŠI FURIANTI v r. 1939, o rok později jsem se stala jednou z dcer "pana otce" ve hře ČESKÁ POLKA.

Ráda na to vše vzpomínám, zdálo se mi, že vše bylo konáno s chutí a nadšením.


 

 

 

 

Ivana Drbalová-Krausová

Sokolské loutkové divadlo

Založení loutkového divadla, 1928

Již velmi brzy po založení sokolské jednoty na Spořilově , což se udalo 10.9.1927, usilovali sokolští nadšenci o to, aby bylo vybudováno loutkové divadlo. Člen výboru br. Talafous na schůzích vybíral "pro Kašpárka" (Sokolská kronika, s.22). V r. 1928 bylo založeno Sdružení, které na doporučení školského odboru zakoupilo divadélko za 1500,- Kč. Členové Sdružení zahráli 28. října hru ŠÍPKOVÁ RŮŽENKA v tehdejší dřevěné spořilovské škole. Pro jiné důležité práce a nedostatek místa se Sdružení vzdalo úmyslu hráti divadlo a divadélko bylo darováno sokolské jednotě, která se odstěhovala do sokolovny, vybudované z bývalé dřevěné kantíny Družstva, které budovalo Spořilov. Druhé divadélko věnovala Jednotě matka br. Distla a už v únoru 1929 se začalo v sokolovně hrát loutkové divadlo pravidelně za obětavého vedení br. řed. Nejedlého a br. JUDr. Sochra. Divadélko bylo umístěno v čele sálu před nápovědní budkou divadelního jeviště. Kromě jiných her byla uvedena hra KAŠPÁREK LÉKAŘEM, hrálo se jedenáctkrát a návštěva byla vždy četná. Zdatnými pomocníky byli bratři Grafnetter, Komenda, Mašinda, a Vaniček, též sestra Hradilová. U příležitosti 28. října byla sehrána loutkohra LIBUŠE A PŘEMYSL, opět za velké účasti diváků.

Loutkové divadlo putuje, 1931-1935

Zanedlouho vznikla potřeba zvláštní místnosti pro divadélko, protože se hrálo v části tělocvičny a bylo třeba vždy divadélko uklidit, aby byl prostor pro cvičení. Přičiněním loutkářského odboru bylo docíleno, že v r. 1931 tehdejší dřevěná škola, stojící v tzv. l. sekci, mezi ulicemi Severovýchodní IV. a Severovýchodní VI., propůjčila pro účely loutkového divadla dvě třídy a šatnu, byly opatřeny lavice a představení se konala zde. O divadlo se nejvíce zasloužil br. Svatopluk Nejedlý. Divadlo neslo název „Divadlo Světluščino" na paměť jeho zesnulé dcerky. O technické vybavení se zasloužili bratři Kalousek, Čochnář, Štork. Jako autoři a loutkoherci působili bratři řed. Nejedlý, dr. Sochr, dalšími aktivními příznivci byli bratři Nápravník, Stuna, dr. Šťastný a sestry Marečková a Nápravníková. Autorem loutek byl br. Nejedlý, oblečení loutek opatřily sestry Nejedlá, Grafnetterová, Jandová, Burdová, Hradilová, Kučerová, Němečková, Ornstová, Trešlová. Hrálo se každou sobotu (kromě prázdnin a dobu nakažlivých nemocí). Bylo sehráno kolem 25 her autorů dr. Nejedlého a Grafnettera, hrálo se několikrát i pro dospělé. Sestry Sveřepová a Soustružníková se účastnily župní loutkářské školy.

Loutkové divadlo ve vlastním stánku v sokolovně, 1935-1941

Když byla na Spořilově postavena nová škola, došlo k likvidaci staré dřevěné školy. Bylo dohodnuto, že materiálu staré školy bude použito na přístavbu loutkového divadla ve stávající dřevěné sokolovně a tak budou mít sokolští loutkáři vlastní stánek. Divadlo bylo vybudováno v levé boční stěně tělocvičny a mělo i potřebné zázemí. V novém divadle se začalo hrát 30.11.1935 a hrála se hra PRINCEZNA A LOUPEŽNÍK. Kronika na s. 96 uvádí, že veškeré loutky postupně zhotovil br. Svatopluk Nejedlý a v současné době je jich 106. Z valné části namaloval také sám kulisy.

Dcera br. Nejedlého Svatava podala v květnu 2008 při své návštěvě Prahy krátký popis výroby loutek:

"Všechny loutky byly ručně vyrobené, každá originál s odpovídajícím charakterem. Vyrobil je br. Nejedlý technikou, kterou vymyslel a která umožňovala větší pohyblivost loutek a snadné vedení. Základem byla sádrová forma, do které se pomocí škrobu vlepovaly útržky papíru. Po uschnutí se háčky spojila tělíska a vymodeloval obličej loutky. Forem na obličeje ruce nohy a těla bylo asi 10. Tato metoda byla svého času mezi loutkáři velmi obdivována, ale pro svou namáhavost a komplikovanost nenašla následovníky."

Časopis „Loutkář", roč. 1934-35, uveřejnil na s. 154 článek Svatopluka Nejedlého s názvem Papírová těla, ruce, nohy i závěsy loutek, v němž je výroba loutek popsána podrobně.

Pokud se týče repertoáru - krátkou zprávu přináší "Loutkář", roč. 1934-35 na s. 18. "Nejplodnějším autorem působivých komedií je Svat. Nejedlý (HONZA - HRABĚ PAŘEZ, KRAKONOŠ A JEHO DARY, HASAN A ŠULEJKA, DĚDEČEK A BABIČKA V PEKLE, PRINCEZNA SNĚDLA JITRNICI, O JÍROVI, KOZA RÓZA), svou hřivnou přispívají k repertoáru i Grafnetter (PEKLA ŽEZLO) a Nápravník (KAŠPÁREK MEZI LIDOJEDY)."

Autor článku, známý loutkář dr. Jan Malík, hodnotí sokolské divadélko na Spořilově jako "velmi platnou uměleckou složku v této pražské čtvrti, škoda že tyhle vtipné hry zůstávají v rukopise, ač o jejich působivosti svědčí, že jednu z her S. Nejedlého provedla i vinohradská Umělecká výchova."

O dalším působení loutkového divadla není v sokolské kronice žádná zmínka. Hrálo se patrně i nadále, na což si pamatujeme my, dnešní starci a tehdy děti. Repertoár však není nikde zaznamenán.

Až v pro náš národ pohnuté době, v r. 1940, je v kronice uvedeno, že 10.1.1940 bylo usneseno "podati žádost Zemskému úřadu za udělení licence k provozování loutkových her na období 1940 - 45." Tato žádost byla úřadu zaslána, zda byla licence udělena, není uvedeno.

Na výroční schůzi 22.2.1941 byl udělen Bílkův diplom za zásluhy o kulturní činnost, a to br. řed. Svatoplukovi Nejedlému za dlouholeté řízení divadla a jeho vybavení uměleckými loutkami a br. dr. Sochrovi za dlouholeté hraní úlohy Kašpárka a podporu loutkového divadla.

V dalším období byla činnost Sokola zastavena, v říjnu 1941 byl Sokol rozpuštěn. O činnosti loutkového divadla žádné zmínky.

Sokolské divadélko po válce, 1946-1948

Až v r. 1946 byl obnoven loutkářský soubor (Sokolská kronika, s. 172). Na ustavující schůzi 11.9.1946 byl předsedou zvolen br. Nejedlý, místopředsedou br. Hájek, pokladníkem ses. Nejedlá, zapisovatelem Jiří Bauer. "Loutkového divadla ujala se chutě samospráva dorostu Sokola. Opravila loutky, za okupace velmi poškozené, opravila jeviště a zařídila potřebné osvětlení. Odbor sehrál v říjnu 4 představení." O elektrotechnické vybavení se nejvíce zasloužil otec Jiřího Bauera, br. Josef Bauer.

Jak se činnost vyvíjela dál není nikde uvedeno. Až v r. 1947 je v kronice zmínka o tom, že od října do prosince bylo sehráno 13 představení.

Člen loutkového odboru Miloš Kubíček byl vyslán do župní loutkářské školy a obdržel osvědčení, že loutkářství ovládá. Stal se platným členem a loutkohercem.

V r. 1948 se ustavil loutkářský odbor ve složení: předseda Jaroslav Válek, místopředseda Marie Kulhánková. V lednu a březnu sehráno po jednom představení. Častěji nebylo možno hrát, protože tělocvična byla propůjčována jiným korporacím.

Konec všech zápisů o loutkovém divadle.

Nikde není uvedeno, kam se podělo veškeré vybavení, loutky atd. Vše vzalo za své v rámci různých reorganizací tělovýchovy.


 

 

 

 

Vzpomínky JUDr. Vlastimila Loudy

Sokolské orchestry

Žákovský orchestr Sokola Spořilov

Orchestr vznikl v polovině třicátých let 20. stol. Kdo byl iniciátorem nevím. Jako dirigenti byli činní Jiří Weigelt a Karel Burda, oba aktivní cvičitelé žáků Sokola. Hlavní slovo měl zřejmě Jiří Weigelt, který jako klavírista v rámci Sokola i potom tzv. sjednocené tělovýchovy byl činný po řadu let, až do svého stáří. Byl starostou Sokola po 2. světové válce a vedl jednotu jako náčelník na slet v r. 1948. Karel Burda potom již dále v tělovýchově činný nebyl. Také se s rodiči kolem r. 1939 ze Spořilova odstěhoval.

Vlastní orchestr sestával z houslistů a jednoho pianisty, všechno žáci Sokola. Já hrál na planino, jiný nástroj jednota neměla, planino bylo staré. Chodil jsem tehdy "na piano" ke spořilovskému prof. Josefu Stanislavovi a ten se zlobil, že si tím "třískáním" zkazím držení rukou.

Kolik měl orchestr houslistů se již nepamatuji, ale bylo jich plné jeviště.

Repertoár sestavoval zřejmě Jiří Weigelt úpravou známých populárních skladeb. Pamatuji zejména na slavný Nováčkův pochod „Castaldo", parádní číslo orchestru.

Orchestr zkoušel vždy v neděli od 9.00 hodin s tím, že za odměnu mohli hráči chodit zadarmo od 10 hodin na dopolední dětské představení sokolského kina.

Amatérský sokolský orchestr

Můj otec, ing. Vlastimil Louda, od mládí nadšený houslista, který měl své kvarteto již na reálce "Na Smetance" v Praze XII., pokračoval v této tradici i na Spořilově. Pánové se scházeli pravidelně vždy večer střídavě u některého z členů. Mezi členy byl mj. p. Cikhart, lékárník Podubecký, ing. Koutný, ředitel spořilovské školy Stulík a ještě i další. Několikrát vystoupili i na různých kulturních akcích Sokola.

V rámci nepochybně vzrůstající aktivity společenských akcí došlo i k pokusu sestavit menší orchestr, který by byl schopen např. doprovázet ochotnický soubor, když si troufl na provozování jednodušších operet. Smyčcové hráče dodali Spořilováci, dechaře sehnal ing. Louda mezi svými přáteli v Sokole Praha-Vinohrady. Tato veliká jednota měla vlastní dechovou hudbu a její členové vypomohli spořilovským.

Podle mého názoru vrcholem divadelní činnosti orchestru bylo uvedení operety Rudolfa Piskáčka PERLY PANNY SERAFÍNKY v r 1936.

Pamatuji dvě samostatná vystoupení orchestru. Šlo o slavnostní akademii při příležitosti otevření nové sokolovny. Orchestr hrál v slavnostních sokolských krojích, program již neznám, vím jen, že v tělocvičném sále bylo vybudováno pódium v prostoru, kde později bylo plátno pro kino.

Druhým vystoupením byl pokus o večerní koncert. Pomáhal jsem tehdy otci odpoledne před koncertem ještě ve starém sále upravovat jeviště. Z vlastního programu pamatuji, že jej orchestr začínal předehrou k opeře Hubička od Bedřicha Smetany, v programu vystoupil mj. profesor Stanislav, absolvent mistrovské školy pražské konzervatoře s klavírní fantazií -Bedřicha Smetany "Na břehu mořském". Zpívala i moje maminka Milada Loudova, která se jinak účastnila pravidelně podobných kulturních akcí v rámci jednoty. Vystoupil nepochybně i p. Kraus, skladbu si nepamatuji. Jedním z velkých dojmů byla pro mne skutečnost, že táta byl ve fraku.

Ochotnický soubor Sokola

Mezi členy Sokola se zajímali o ochotnické divadlo podle mých vzpomínek manželé Čvančarovi (p. Čvančara hrál mj. kováře v operetce MADLENKA Z KOVÁRNY), pí. Šlapáková (manželka generála Šlapáka), pí. Šejnohová (manželka JUDr. Šejnohy, který byl v té době šéfem pražské kriminálky), manželé Krausovi, p. Nejedlý, si. Marie Burdová (sestra Karla Burdy z dětského orchestru), pí. Bulínová (z dolního Spořilova), p. Jakl (účinkoval v PERLÁCH PANNY SERAFÍNKY ), jednou vystoupila s p. Krausem i moje maminka. Za úspěch se považovalo vystoupení školené mladé zpěvačky Zdeny Schneiderové v titulní roli operety PERLY PANNY SERAFÍNKY.

Činnosti se nepochybně zúčastnil i p. Vladimír Kočí, kterého jsem blíže neznal, jinak otec Zuzany Kočové, pozdější herečky a manželky E.F.Buriana.

V Sokole Spořilov vznikl i soubor tamburašů. Vznikl - jak uvádí kronika - z "Kola tamburašů Smíchova" a zásluhu o jeho ustavení měl br. Bohuš Weigelt. Spořilovský soubor nesl název "Kolo" a ze Smíchova byly převedeny i hudební nástroje. V třicátých letech účinkoval soubor na různých večírcích, např. 10.9.1936 na večírku "Na Ovčíně", 15 5. 1937 na večírku Národní jednoty severočeské, v r. 1938 opět "Na Ovčíně" a na večírku Církve československé. Br. Weigelt obdržel za tuto činnost diplom. V pozdější době soubor zanikl, mladá generace nepokračovala, nástroje byly zcizeny.

V sokolské kronice nejsou zápisy o akcích hudebního souboru četné.

Doplnění od Ivany Drbalové-Krausové

Doplňuji vzpomínky JUDr. Vlastimila Loudy o záznamy z kroniky: Dne 24.9.1932 byla pořádána slavnostní akademie, jejíž náplní byla hudba a zpěv, hudební kroužek vedl Ing. Louda.

Dne 11. l. 1941 byl pořádán KMOCHŮV VEČER, na němž vystupovala si. Zdenka Schneiderová, spořilovská zpěvačka a pánské kvarteto ve složení Keist, Pohl, Zikmund a Fikar.

Dne 16. 4. 1941 byl pořádán DVOŘÁKŮV VEČER, účinkovali hosté z Pražského Hlaholu a řada spořilovských muzikantů. Kronika s politováním uvádí, že tento večer byl velmi málo navštíven.

Po válce se nový hudební odbor ustavil 15.3.1947. Měl 12 členů, předsedal br. M. Bradáč, sokolský orchestr dirigoval J. Homola ml., malý soubor br. Antony. Orchestry byly velmi činné, vystupovaly 15x pro sokolské akce včetně tanečních zábav a 9x pro spořilovské organizace. Na programu byly i původní skladby spořilovských autorů, např. pochod "Našim sestrám" od Jos. Rolanda, largo O. Mašina "Modlitba" a pochod "Ve svornosti síla".

V květnu a říjnu 1947 při Členské besedě spojené se sokolským slibem, v září při Tryzně za TGM nesmělo vystoupení orchestru chybět.

V dubnu 1948 dirigoval br. L. Antony orchestr při uvedení hudební veselohry HVĚZDY NAD PŘÍVOZEM, v červnu při hudební veselohře U PANSKÉHO DVORA.

Orchestr účinkoval i na sokolském plese a společně s orchestrem Prahy 1 na Májové veselici.

Reorganizací tělovýchovy zanikly všechny tyto aktivity, nejsou žádné zmínky o činnosti orchestru.


 

 

 

 

Závěr

Jak bylo na začátku uvedeno, při pátrání po stopách spořilovského sokolského divadla jsem čerpala fakta především ze sokolské kroniky a také ze vzpomínkové knihy Adolfa Branalda "Převleky mého města". Některé písemné dokumenty jsem našla v Archivu hl.m.Prahy, v divadelním oddělení Národního muzea, v knihovně Divadelního ústavu, v divadelních odděleních Městské knihovny a Národní knihovny. Za největší přínos považuji informace a materiály, které mi poskytli při osobních návštěvách potomci účastníků spořilovské divadelní činnosti z rodinných archivů.

Děkuji:

V červnu 2008
Ivana Drbalová-Krausová