Průvodce Praha: Spořilov: Dřeviny: Tis

  Tis červený - Taxus bacata L.


  Tis s plody

Tis červený patří na Spořilově k nejhojnějším jehličnanům. Ačkoliv v zahradách je stromem zcela běžným, v přírodě se u nás vyskytuje jen na několika lokalitách. Ve středověku byl pleněn pro své dřevo a pro svou jedovatost z pastvin dobytka, v nové době pomalý růst vyřadil tis z užitkových dřevin a není tudíž v lesních porostech vysazován. Přežívá jen na nedostupných, skalnatých místech. Dnes je to takřka výhradně parkový či zahradní strom.

Tis je neopadávající, dvoudomá dřevina bez pryskyřičných kanálků s dvouřadě uspořádanými jehlicemi. Je to hustý keř nebo mírně vysoký, často vícekmenný strom, jehož větve jsou porostlé čárkovitými, špičatými, střídavými, na svrchní straně leskle tmavozelenými, na rubu mdle žlutavo-zelenými nepichlavými jehlicemi, seřaděnými hřebenitě do dvou řad jako u jedle. Na větvích jehlice vydrží 6-8 let a pak opadávají. Letorosty jsou nápadně světlejší barvy než starší větve.
Kvete od konce března do začátku května na stromech starších 20 let. Květy na samčích stromech (prašníkové) vyrůstají na spodu loňských větévek v paždích listů v podobě stopkatých, na spodině stopek několika šupinkami opatřených šištiček . V době květu po klepnutí na větvičku samčí tisy intenzivně "práší".
Květy na samičích stromech (pestíkové) vyrůstají v podobě světlozelených pupínků z konců kratičkých, šupinatých úžlabních pavětviček, zastoupeny jediným přímým vajíčkem, okolo něhož činí vysoký val zelený pohárek (míšek, arillus).

  Květy tisu

Zatím co z vajíčka se vyvinuje dokonalé semeno o tvrdém obalu, míšek se zveličí, zdužnatí a zčervená, čímž vzniká nepravý plod, podobný jednosemenné bobuli na vrcholku otevřené. Nápadným zbarvením lákají zralé plody na podzim některé ptáky, zejména drozdovité (především kosy), kteří pak přispívají k rozšíření tisu po okolí, protože semena, která prošla ptačím střevem jsou neporušena a jsou klíčivá.
Semena však musí alespoň rok (i více let) odpočívat v zemi, nežli vyklíčí. Oproti jehličnatým stromům vlastním má rostlinka, která vyklíčila ze semena, namnoze pouze dvě dělohy.

  Plody tisu

Poznámky:

  • České jméno stromu pochází od praslovanského slova tis (a je snad i praevropského původu), a tudíž se s ním setkáváme i v jiných řečech slovanských, na př. polsky: cis, rusky: tis, i maďarsky: tisza pochází od slovanského tis, ale srbsky tis=modřín.
    Latinské rodové jméno taxus bývá odvozováno od řeckého ταξις (taxis) = řada, vzhledem k rozpostavení jehlic, ale možná má také praevropský kmen. Druhové jméno zvolil Linné z latinského baccatus = bobulnatý.

  • Tis se zapsal i do křestních jmen. Ivo je mužské křestní jméno, pravděpodobně starogermánského nebo keltského původu, jehož význam je odvozován ze staroněmeckého slova "Iwa" znamenajícího: tis, tisový luk nebo lučištník vůbec.

  • Tis tvořil kdysi v Evropě celé lesy. Nyní však je zde v přírodě celkem vzácný, takřka na vyhynutí. Nachází se jen na nečetných lokalitách. U nás je to např. rezervace Týřovské skály (průvodce Křivoklátsko) nebo Drbákovské tisy (průvodce Neveklovsko a Sedlčansko). Tam rostou jednotlivě na kamenných sutích. U Sloupu (JZ od Davle, při vtoku Sázavy do Vltavy) nazývá se dosud jedna stráň tisovou, poněvadž byla kdysi porostlá statnými tisy, které byly v roce 1852 vykáceny. Že byl kdysi tis v Čechách hojný, dokládají názvy mnohých vesnic, na př. Tis, Tisová, Tisov, Tisovec, Tisovice atd.

  • S tisem je spojena řada legend, zejména v keltské oblasti. Tis je na jedné straně označován jako strom smrti, ale zároveň jako strom vzkříšení a nesmrtelnosti. Tato epitheta vycházejí mj. z jedovatosti tisu, jeho schopnosti zmlazovat a také jeho dlouhověkosti.

    Začneme starými Řeky a Římany. V řecké mytologii se tis vyskytuje jako atribut Erínyí (řecky Ερινυες, latinsky Furie. Erineida Tísifoné - mstitelka vražd má za atributy hada a pochodeň (hořící tisovou větev).
    Ve starém Řecku a Itálii byl tis zasvěcen Hekaté. Když byli v Římě obětováni bohyni Hekaté černí býci, aby duchové mohli hltat jejich řinoucí se krev, byli ověnčeni tisem. Pausanias se zmiňuje o tom, že tis byl tím stromem, vedle kterého Epaminondas na hoře Ithome nalezl bronzovou nádobu, obsahující cínový svitek s tajnými mystérii Velké bohyně. Tisy je údajně také lemována cesta do podsvětí.

    Středověkou legendu o jedovatosti tisu zachytil Mathioli ve svém Herbáři. Píše:

      "V Arcadii a ve Francii, v krajině zvané Narbona tvrdí, že tento strom je tak jedovatý, že i ti, kteří pod ním spali, anebo toliko v jeho stínu odpočívali, bývají nemocní a někdy i umírají, což se zvláště stává, když strom kvete."

    Kdyby to platilo, byl by dávno Spořilov na vymření. Schopnost zmlazovat dokumentuje legenda z našeho území:

      Když na místě dnešního Pernštejna vyhořela stará dřevěná tvrz, majitel se rozhodl postavit hrad nový, kamenný, na strmém kopci. Znamenalo to ovšem vynést nahoru spoustu stavebního kamene. Náhodný poutník, který se vracel z cesty k Božímu hrobu v Palestině, viděl v této snaze rouhání, jako když se stavěla Babylonská věž. Byl přesvědčen, že bůh nedopustí dokončení takovéhoto díla. Zarazil svou tisovou hůl do země a zaprorokoval: "Jako se nezazelená tato suchá hůl, tak vy nedostavíte svoje dílo!" Nicméně jak šel čas, zdí přibývalo a najednou začala hůl obrážet a stavitelé v oživlé holi viděli dobré znamení pro svou práci. Když pak se z hole vyklubal statný strom, byla stavba hradu Perštejna hotova. A že je tento dodnes rostoucí tis "z hole" spojen z hradem dokazuje i to, že když bouře ulomila špici stromu, zároveň se zřítila klenba v hradní síni.
      Tento strom zvítězil v roce 2005 v anketě Nejsympatičtějším strom České republiky. Svůj hlas mu v každoroční celostátní anketě Nadace Partnerství dalo 6 731 lidí z celkových 37 201 hlasujících.

  • Tis roste velmi pomalu a kmeny stoletých stromů mívají sotva 20 cm v průměru. Zato se tis dožívá vysokého stáří. A dokonce takového, že právě tis je nejstarším stromem Evropy. Tímto patriarchou je tis "Fortingall Yew", který se nachází u kostela v Perthshire ve Fortingallu ve Skotsku. Fortingallský tis má obvod kmene 15,8 m; kmen je rozdělený na dvě poloviny a mnoho jádrového dřeva je již pryč; je asi 13 m vysoký a koruna je až 20 m široká (1991). Jeho věk se odhaduje na více než 3000 let. Pod tímto stromem se údajně před dvěma tisícilet narodil Pilát Pontský.

    V Čechách je nejstarší strom ve Vilémovicích u Ledeče nad Sázavou a je považován nejen za nejstarší strom v České republice, ale i ve střední Evropě. Botanici odhadují jeho stáří na 1 500 až 2 000 let. Kdyby tomu tak skutečně bylo, byl by ještě starší než svatováclavský dub ve Stochově, o kterém se soudí, že má 1100 let. Obvod kmene vilémovického tisu je 345 cm.
    Na Moravě je za nejstarší považován již zmiňovaný tis, rostoucí za zdí hradu Pernštejna u Nového Města na Moravě. Je vysoký 17 m a v prsní výšce má obvod 4 m. Jeho stáří se odhaduje na 1000 let.
    Nejstarší strom v Praze je opět tis. Nachází se v rajském dvoře františkánského kláštera u kostela P. Marie Sněžné na parcele 663. Jde o 6m vysoký pahýl se soškou P.Marie. Obvod u paty stromu je 243 cm a jeho stáří se odhaduje na 400 let.
    Zbývá určit nejstarší strom na Spořilově. Tady je to jednoduché, žádný strom není starší než Spořilov, protože se Spořilov stavěl na holé pláni. Tudíž kterýkoliv ze "starých" stromů nemůže mít více než 80 let. A to platí i o zdejších tisech.

  • Tis je náš nejjedovatější strom. Prudký jed ukrývá v jehlicích, kůře a semenech. Kupodivu růžové dužnaté tisinky (míšky) jsou neškodné, někde se používají i na výrobu sladkého vína. Jak už bylo zmíněno ve středověku se nedoporučovalo pod tisem ani usnout, aby jedovaté výpary nešťastníka neotrávily. Všecky části rostliny kromě semenného míšku a dřeva obsahují jedovatý alkaloid taxin, isolovaný lékárníkem H. Lukasem (Lucasem) v r. 1856. Jehlice ho obsahují průměrně 0,66-1,38 %; v lednu ho mají nejvíce (2 %), v květnu nejméně (0,6 %). Kromě toho je v mladých výhoncích, kůře a semenech přítomen ještě těkavý alkaloid milosin (milorsin, páchnoucí po plísni), v malém množství efedrin, glykosid taxikatin (na jedovatých účincích rostliny se však neúčastní), dále rhodaxanthin, lykopin, zeaxanthin, sacharosa, rafinosa, kyselina gallová, mravenčí, hořčina aj. V mladých větévkách a jehlicích byl r. 1907 nalezen ještě glykosid taxorhodin (taxatin).
    Ačkoliv je tis prudce jedovatý pro člověka, koně a dobytek, jsou zvířata, kterým jed neškodí. Kozy a jelení zvěř (částečně i králící a zajíci) tis beztrestně spásají a jsou dnes jednou z příčin, proč se tis nešíří, i když jsou semena roznášena ptactvem.
    Plutarch a Strabó píší o tom, že keltští Galové napouštěli hroty svých jedovatých šípů výtažky z jehličí tisu.
    Julius Caesar ve svých Zápiscích o válce gallské (Lib. VI-31) uvádí, že se tisem symbolicky otrávil Cativulcus1), král keltských Eburonů (Belgů)2), když už nestačil se svými silami v boji.
    Shakespeare v Macbethovi podává recept na tisový jed: tisové rouby, sbírané při zatmění Měsíce se uvaří v pivu.
    ---------------------------
    1)Cativulcus (Cativolcos) s Ambiorixem v Galii v zimě na přelomu roku 54 / 53 př. Kr. přepadli zimní římský tábor a zmasakrovali jednu a půl legie.
    2)Název belgického keltského kmene Eburon (Eboron) se odvozuje od iwe-boeren, což označuje zemědělce, zabývající se pěstováním tisu ve velkém pro výrobu nástrojů a především pak zbraní (luků).

  • Tis má neobyčejně tvrdé a husté dřevo. Tisové dřevo má úzkou zažloutlou blánu a široké jádro, které je u syrového dřeva sytě červené, na vzduchu a na světle později temnější, červenohnědé, podobné tmavému mahagonu, místy tmavě pruhované a žíhané až červenohnědě nebo v namodralém odstínu.
    | Léta jsou velice uzká (roční přírůstek dřeva průměrně 2-2,2 mm), velmi hustá, většinou slabě zvlněná, ale zřetelná a temně ohraničená širší letní vrstvou. Poněvadž tis trpí častými nádory na kmenech, bývá jeho dřevo často svalovitého vzrůstu v kmeni i v pařezech (dýhy kořenice) a proto je těžko štípatelné.
    Charakteristickým znakem tisového dřeva je to, že chybějí pryskyřičné kanálky v celém stromu a dřevo tudíž nevoní na řezech nikdy od smůly.
    Díky pozvolného růstu má tisové dřevo tisové velice jemná a sporálovitě silně ztlustlá vlákna (tracheidy), je proto neobyčejně husté a tvrdé, po zimostrázu nejtvrdším evropským dřevem, značně těžké (syrové má hustotu 1,030 g/cm3, vyschlé pak 0,8 g/cm3). Dřevo je nesmírně pevné, velice pružné a houževnaté, neobyčejně trvanlivé, takřka nepomíjející, nehnije, ani červotočinou netrpí, málo se sesychá, ale špatně se štípe, výborně se leští a moří, zvláště černě mořené a politurou leštěné dřevo tisové napodobuje eben.
    Tisové dřevo patří k nejkrásnějšímu, nejpevnějšímu, ale také už k nejvzácnějšímu dřevu pro umělecké truhlářství, na umělecké drobnější práce luxusní, neboť se velice dobře obrábí, pěkně moří a vyleští politurou jako zrcadlo; dýhy kořenicové jsou vzácné sic a zřídka k dostání, ale překrásné na vykládané práce truhlářské.
    V muzeích se ukazuje nábytek z tisového dřeva, který byl velice drahý a vzácný: staré stoly, postele, stolice i kolébky. Prostě dřevo tisu bylo vysoce ceněno u všech národů, které s ním přišly do styku (luky, nábytek, ozdoby aj.).
    Vůbec nejstarším známým tisovým artefaktem je kopí z Anglie, staré asi 50 tisíc let.
    Před nedávnem bylo nalezeno tisové lučiště, a to v tajícím alpském ledovci u mumie pravěkého muže Ötziho, který žil v podhůří Alp na úsvitu doby bronzové a jehož stáří se odhaduje na 5300 let.
    Mnohem mladší je plastika - tvář Teje, manželky egyptského faraóna Amenhotepa III. z doby kolem roku 1400 př.Kr. (V Egyptě tis nerostl - muselo jít o import.)
    Jen tisíc let starý tisový vikingský luk byl nalezen ve vykopávkách v Haithabu. Jde o luk 1,915 metru dlouhý s nátahem 90 liber, což je asi 40,8 kg.
    Luky z tisového dřeva (až 2 m dlouhé) mívali i slavní angličtí lučištníci, Robina Hooda nevyjímaje (mimochodem - Robin Hood se zasnoubil s Maid Marrion rovněž pod starobylým tisem a pod tisem byl později i pochován). Materiál na ně byl dovážen do Anglie často i ze vzdálených oblastí evropského kontinentu. Jen vletech 1531-1560 bylo přes Norimberk vyvezeno na 500-600 tisíc tisových kmenů. Tis se vyvážel především po Dunaji, Rýnu; export po Visle (monopol Křižáků) je doložen dokonce už z roku 1287. Již z 15. stol. jsou známa nařízení na ochranu této dřeviny proti rabování - ale zřejmě bylo už pozdě. Ve 2. polovině 16. století export tisového dřeva ustává pro nedostatek suroviny. Avšak mění se i armádní technologie. Poslední zmínka o vojenském použití luků v západní Evropě je z roku 1627.

  • Jako sadovnický prvek je tis dřevina velmi oblíbená, a to jak pro partie v anglických parcích, tak i v zahradách francouzského stylu, neboť tis je možno snadno zastřihovat a vypěstovat tvary i velmi komplikované. Tis má totiž mnoho spících pupenů, a to nejen na větvích, ale i na kmeni, takže může snadno doplnit odstřihaná místa novými větévkami.
    Pro sadovnické účely byly vyšlechtěny mnohé variety:

    • U Taxus baccata 'Adpressa' existují jen samčí rostliny, takže se na nich netvoří žádné plody. Keř roste nepravidelně do výšky asi 6 m. Jehličí odstupuje od větví nikoli pravoúhle, ale mírně šikmo. Je krátké, širokéa tmavě zelené.
    • Taxus baccata 'Adpressa Aurea' roste stejně jako 'Adpressa', ale bývá nižší - vysoký asi 4 m, ale obvykle ještě menší. Konce větví nesou zlatožluté jehlice. Starší jehlice jsou žlutozelené se zlatožlutými okraji.
    • Taxus baccata 'Fastigiata' je znám jako pyramidální tis. Větve rostou směrem vzhůru a keř má sloupovitý tvar. Jak se rozrůstá, vzniká celý „les" zelených sloupů. Výšku mívá tento kultivar až 5 m. Má tmavozelené jehličí. Byl objeven v Irsku a od té doby je množen řízky. Existují pouze samicí rostliny.
    • Taxus baccata 'Fastigiata Aurea' má všechny znaky předchozího, ale jeho nové jehličí je zlatožluté.
    • Taxus baccata 'Repandens' je samičí plazivý tis o výšce pod 50 cm, ale široký téměř 5 m.
    • Taxus baccata 'Semperaurea' zůstává po celý rok zlatavě žlutý. Keř roste pravidelně stejně do výšky jako do šířky a dosahuje asi 2 m v obou rozměrech. Při pohledu shora má jehličí barvu zlatožlutou, zatímco při pohledu zdola je žlutozelené. Někdy má jehličí žluté jen okraje. Tento tis je oblíbenou a vděčnou rostlinou.
    Některé z nich lze nalézt i na Spořilově.


[Na začátek stránky]