Průvodce Praha: Spořilov

 

František Cvrček: Jen několik let

 

Jak je zmačkaný a roztřepený ten kousek červenobílého plátna! Nitě z něho trčí na všechny strany, stehy jsou křivé a ušpiněné. Nepatří k vojenskému stejnokroji, žádny předpis se o něm nezmiňuje, je to jen proužek látky. Ale jaký proužek! Tenkrát u květnu jsme totiž měli jen tuhle pásku, deset nábojů do pušky a kousek místa na barikádě.

Klouček běží ulicí a dlaní mačká zvonky u domovních vrat. Jednou, dvakrát. Vykoukne hlava, tam jedni, tam druhá. Klouček je nepočítá, jen je tuší kdesi vysoko nad sebou. Než může tenkým hláskem už bůhví po kolikáté zvěstovat naléhavou zprávu, vyřítí se do středu ulice další postavička a ječí hláskem ještě tenčím: "Hlaste se ve školééé, hlaste se ve školééé. Vojáci, hlaste se ve škole!" Utíká středem vozovky a vytrvale opakuje svoji výzvu. Ten u vrat se zklamaně rozhlíží a pak vážným hlasem vybízí holou hlavu v prvním patře: "Pane, slyšel jste, ano? Slyšel jste, že?" O chvílí později opakuje pouliční rozhlas hlubším hlasem to, co bylo právě oznámeno ústy obou školáků.
Lidé zapínají rozhlasové přijímače.
Tušil to každý. Každý jen čekal a připravoval se.
Nad městskou plynárnou vlaje československá vlajka.
Je to jen malý kousek plátna, jen docela malý, a přece i z největší dálky rozeznávají oči drahou kombinaci tří barev. Konečně!
Konečně se ulice dočkala. Kolik to vlastně bylo let od třicátého devátého roku? V tyto okamžiky se lidé zmatení štěstím snadno spletou.
I paní Kaisrová počítala špatně. A ona umí počítat ... Je majitelkou dílničky na dámské klobouky. Dnes ale opravdu nemůže a nemůže spočítat ta hrozná léta. Sousedky jí pomáhají. Kupí se jich před mlékárnou hlouček a cosi si důvěrně a tajemně sdělují. Šeptání však netrvá dlouho.
"No tak, madam, podívejte se," naléhá jedna na paní Kaisrovou.
"Přece se v tom vyznáte, ne?" lichotí druhá.
"My budem šít také..." ujišťuje hlouček.
Madam Kaisrová kývá polichoceně hlavou a klepe ukazováčkem na atlas Červeného kříže. Rozevírá jej na stránkách s obrázky státních vlajek. "Ale, přátelé, to je přes čtyřicet hvězd, bez brýlí to nespočítám, ale určitě to tak nějak je."
"Jste švadlena, tak to svedete," ubezpečuje ji paní v květovaném šátku.
Madam kývá důležitě hlavou a podotýká jen, že se každá hvězda musí zaobroubit, jinak by se to všechno třepilo.
"Ale tu anglickou ušije někdo jiný!" vymiňuje si rezolutně. Co se dá dělat. Paní Málková musí šít tu s tím křížem. Ostatní jsou rády, že se vyhnuly těmto složitým úkolům. Rozcházejí se žehlit a párat.
Každé okno zdobí dvě vlajky. Československá a sovětská. Ta první je po šesti letech opět pečlivě vyžehlena, ta druhá je jen rudá, bez srpu a kladiva, bez hvězdičky. I tak každý ví, koho uctívá.
V domech a po ulicích se střílí. Kuličky pohvizdují křížem krážem a nikdo pořádně neví, komu jsou určeny. Před školou stojí mlčky zástup lidí. Ruce v kapsách jsou sevřeny v pěst. Jen málokterá svírá víc než prsty. Tu a tam pistole s jedním zásobníkem. Kdoví, dá-li se z ní ještě střílet. Jinde revolver, jemuž se neotáčí bubínek. Někdo má dokonce ruční granát. Hlavy jsou mírně předkloněny a oči zpod obočí mžourají po německé stráži, jež chodí nevšímavě před vraty a tváří se, jako by se jí to vůbec netýkalo. Pozoruje chvíli oblohu, na které se chystá déšť, chvíli si unavenýma očima prohlíží zástup.
K veliteli posádky je vyslána delegace s výzvou ke kapitulaci.
Lidé čekají.
Delegace se konečně vrátí. Hauptman klade jen jednu podmínku. Vzdá se pouze důstojníku v uniformě, který musí zaručit celé jeho rotě práva zajatců.
Mezi netrpělivým davem je i plukovník generálního štábu. Stejnokroj zatím nemá, spřádá však strategické plány. Je určen k vyšším úkolům, než je nasazování krku při ubohé kapitulaci hrstečky unavených vojáků.
Lidé hledají mezi sebou důstojnickou uniformu. Marně. Až po chvíli přibíhá poručík proviantní služby v pomačkaném stejnokroji. Nemá čepici. Směje se a odhodlaně jde k hauptmanovi přijmout kapitulaci.
Stráž u brány se staví do pozoru a propouští odvážlivce dál. Poručík stojí před Němcem a čeká. Hauptman rámusí v kapse svazkem klíčů. V té chvíli připomíná jejich cinkot všecko jiné, jen ne zachrastění nevinných kousků železa. Poručík si uvědomuje, že se nemusí vrátit. Tuší najednou léčku.
"Prosit nebudu," myslí nahlas.
"lch verstehe nicht tschechisch," vrčí hauptman. Poručík podvědomě nastavuje ruku ...
Nevnímá už nic. Jako v polosnu slyší opět cinkot a dvě slova - trezor, magazín. V dlani ho pálí svazek klíčů studených jako hauptmanovy modré oči.
Za několik minut je škola plná lidí.
Pušky, samopaly, bedny a bedny.
Kulomety, s nimiž nikdo neumí zacházet. Pancéřové pěsti, které vidí povstalci poprvé tak zblízka. Hromady ručních granátů.
Po chodbách duní kroky ozbrojujících se lidí. Ověšují se zbraněmi, o jejichž použití nemají mnozí ani ponětí. Zní píšťalka německého poddůstojníka a chřestění jídelních misek. Zachrčí německé povely a zadupou boty sevřeného zástupu. Zajatci nastupují k obědu.
Hauptman sedí v přírodopisném kabinetě a se zájmem si prohlíží obrázky. Nejprve tygra bengálského. Pak kunu skalní. U kočky domácí se zastavuje. Vyvázl z toho všeho lehce. Pro něho válka skončila.
"Co tady čumíš, ušoune?" houkne mi někdo do ucha. "Snad nechceš taky pušku? Maminka tě volala, máš jít pro mlíko." Sám má samopal i pušku. Nedá je nikomu. Jde bojovat.
Pro mne puška nezbyla. Měl jsem sice jednu už v ruce, ale vzali mně ji. Překážíme. My všichni, kteří nemáme pleš a prsty žluté od nikotinu, překážíme.
"Jděte domů," nařizuje plukovník, který se zde najednou objevil v krásně vyžehlené uniformě. Ruku má zastrčenou za opaskem a ohrnuje nos. Jen tělnatí otcové mohou zůstat a vodit zajaté Němce do sklepa pod kostelem.
Minul první den. V noci prší. Déšť však nemůže zchladlí naše nadšení.
Konec války! Lidé, slyšíte? Konec války!
Uprostřed noci se fašisté z překvapení vzpamatovali. Staví se první barikády a kopou zákopy.
Díry se prohlubují. Lidé, promočeni vlastním potem a neustálým deštěm, se hrabou v zemi a nadávají.
K čemu je to? Vždyť je po válce!
Na ulicích se ještě střílí. Tu a tam klesá člověk a už nevstává. Z domů vyvádějí povstalci ty, kteří ještě před chvílí věřili vůdci a říšskému kancléři, a vraždili proto do posledního dechu. Teď mají v prstech bílý hadr a krčí se jako chycená dravá zvěř.
V děrách na okraji města pokuřují muži. Za barikádami leží mokré postavy a plivají na dlažební kostky jako do terčů. Svítá. V ranní páře pomalu vystupují obrysy shrbených zad a hlavně pušek. Tu noc "nikdo nespal.
Chodím od jedné díry k druhé a nabízím se, že vystřídám unavené. Nikdo nechce. Tu mě odráží smích, tam mávání rukou.
Z lesa zarachotí série štěkavých výstřelů.
Bílé a červené blesky prolétnou nad našimi hlavami. Některé odštípnou kousky dlažebních kostek. Zavane pach tříštícího se čediče.
Kdosi táhle zanaříká.
Další dávka. Další výkřik.
Skupinka několika lidí vyskakuje ze zákopu a shrbena mizí za nejbližším domem. Utíkajících postav přibývá. Sví- tící střely z protiletadlového kulometu hledají oběti.
Našly dvě.
Nevím přesně, jak jsem se ocitl v díře. Ležím na mokré zemi, těsně vedle jakéhosi tatíka s puškou.
V lese zarachotily tankové pásy. Zdálo se to tak blízko, že každý tu obludu viděl už před nosem. Tank vždycky jede přímo "na člověka. Kulomet je namířen rovnou na tebe, ústí hlavně hledá právě tvou hlavu. Vždycky. I posádka tanku o tobě ví. Jen o tobě.
Tanky však tentokrát ještě nevyjely. Připravovaly se.
Tatík vedle mě se zvedl, rozpačitě sklopil oči a podal mně pušku.
Mám děti, víš, mám děti. Musím se o ně starat.
Říkal to tak, jak nikdy lidé jeho věku s námi mladými nemluví. Divil jsem se. Proč se mi najednou svěřuje s takovými věcmi? Proč mluví o otcovských povinnostech on, který mně může být otcem. Vždyť ještě před chvílí mě posílal k mamince.
Svírám svou novou zbraň a bojím se, že zas někdo přijde a vezme mí ji.
Nedám! Teď už ji nedám.
Muž se chystá odejít.
"Poslyšte, co máte na tanky?" Ukáže palcem na bednu s pancéřovými pěstmi. Ruka se mu chvěje.
"To nechci!"
"Tak tamhle máš svazky granátů."
Zmizel.
Přede mnou leží na hromádce hlíny puška. U nohou se bělá schránka s pancéřovými pěstmi, za ní se povaluje hromada zablácených granátů.
Ne, pancerfaust nevezmu nikdy do ruky, mám z něho hrůzu. Viděl jsem v říši chlapa od volksšturmu, který se z toho pokoušel vystřelit. Nepřejte si vidět, co to s ním udělalo. Nikdy se takového svinstva netknu.
Granáty - to je jiná! Vím z biografu, jak se s tím hází. Rána je z toho ohromná a tank vždycky shoří. Házet dovedu daleko, tak co. Hlavně že tady něco mám. Počítám granáty, u třetího se zastavuji a trnu hrůzou. Tyhle neznám! Šedivé konzervy na dřevěných hůlčičkách se vyzývavě šklebí. Jsou to německé granáty.
Klopýtám zákopem k nejbližšímu člověku.
"Prosím vás, umíte s tímhle zacházet?"
Dělá, že neslyší.
"Víte, já znám naše, z Janečkárny, ale tyhle ne. Víte, já..."
Přehazuje si pušku přes záda a jde mlčky se mnou.
"Podívej! Tady odšroubuješ víčko v rukojeti. Jasný? Pak z ní vytáhneš takovou voskovanou šňůru. Jasný? Vytrhneš, počítáš do tří a hodíš. Jasný?"
Kývám horlivě hlavou.
"Jo, jasný."
Chce odejít.
"Prosím vás, ještě jednu věc," zastavuji ho, "jak vytáhnu tu šňůru?"
"Ta vypadne sama," houkne nakvašeně.
"Aha, sama, jo, tak to už je jasný... a mám jí přetrhnout? Víte..."
"Vosle!"
Bere granát do ruky, odšroubovává víčko. Jde to těžko.
"Tak vidíte, že to není jen tak."
"Je to, potvora, zarezavělý," přiznává a poklepává granátem o dlaň, aby vypadla voskovaná šňůra, která mně dělala takové starosti.
Také to hned nejde. Konečně kousek vyčnívá.
"Je, tam je ňáká kulička, vo ty sté neříkal nic."
Zatáhne za kuličku dvěma prsty.
"Aha, už vím, musí se utrhnout, že jo?"
Zasyčí mi zlobně do tváře: "Co sem lezeš, když ničemu nerozumíš."
"Nezlobte se, pane, ale co bude s tou kuličkou, říkal sté, že ..."
Již se neovládá.
"Takhle se to vezme do prstů, trhne, vidíš, tak čum sem, nepřetrhne se, vidíš, teď počítáš do tří: jedenadvacet, dvaadvacet, třiadvacet - a pak se to hodí."
Děkuju vám, pane, víte, ta šňůra mě pořád pletla."
Vtom muž na vytrženou šňůru vytřeští oči, zařve, ruka se mu roztřese a za nic nemůže odjištěný granát pustit. Nakonec se přeci jen vzpamatuje a odhodí ho asi na pět metrů před zákop. Pak mě poráží svým tělem na dno díry.
"Lež, lež!" sípá.
Ležíme v objetí a muž křičí na ostatní, ať rychle zalehnou, že vybuchne granát.
Nevybuchl. Byl vadný.
Vstal, setřepal bláto, zamrkal a beze slova výčitek odešel do svého okopu. Od té doby jsem uměl házet německé ruční granáty. Mnoha lidem jsem to v příštích hodinách ukazoval. Někteří byli starší než já. Také chtěli trhat kuličku. Blázni!
Hlína se drobí ze stěn zahrabu. Jeden kamínek, hrudka, dvě hrudky, prská písku, malá lavina. A o kousek dál opět. Dno naplněné bahnem přijímá drobící se půdu jako těsto cukrový prášek.
Tam naproti zákopy nejsou. Oní je nepotřebují. Tanky a transportéry neválčí ze zákopů.
Občas přelétne hlavy šrapnel, dávka ze samopalu, zakvičí mina.
Každý šrapnel nad našimi hlavami vyvolá ozvěnu. Nad zákopy vylétnou obláčky z pušek, zaklepou samopaly. Dávka často končí v zemi, několik kroků před střílejícím.
"Kruci, co to mám za zbraň?" diví se tu a tam nějaký střelec.
Je to přece tak jednoduché. Střílejí na nás? I my budeme střílet. Ve válce se střílí. Každá rána je projevem odporu a aktivity. Každá rána z těch několika desítek, co máme.
Nad naším zákopem se rozlehne naléhavá výzva. Až odkudsi ze zahrad doléhá k nám opakovaná otázka: "Kdo jede do Vršovic?"
"Kdo ještě?"
"No tak já taky."
Blížíme se k místu, odkud se ozývalo volání. Sešlo se nás tam deset.
Zelinářské auto, poháněné dřevoplynem, chrčí po střípcích skla. Posádka stojí na valníku jako alegorická skupina.
Auto dojíždí k železničnímu mostu. Nad hlavami zařve německý tryskový letoun. Honí se za obrněným vlakem na nádraží. Opisuje kruh a za chvíli je tu znovu. Mezi kolejnicemi vybuchují ruční granáty a pancéřové pěsti.
"Tak vy, pacholci, máte taky jen tyhle zbraně?" kvituje s uspokojením muž z alegorické skupiny. Autem zahlaholí jízlivý smích a zavládne lepší nálada.
"Kde máte štuky a heinkly, liebe Kameraden?" přihřívá si další.
"Melou z posledního."
"Roznesem je čepícema, potvory," ubezpečuje se posádka zelinářského auta. Kulometná dávka však poopraví názory. Nikomu se nic nestalo, ale nikdo také neví, jak se dostal do příkopu u silnice. Neví to ani zelinář. Jede klidně dál. Setkáváme se s ním až před vchodem do kasáren. Nadává, že mu nějaký rošťák rozstřílel střechu kabiny.
Přímo proti vchodu je velká budova správkárny obuvi. Vlastně byla, než jí esesáci přeměnili v další kasárna. Dnes by tam už zase měla být správkárna obuvi. Ale ještě není. Na nejvyšším místě vlaje hákový kříž a před vchodem stojí chlap s plechovým štítkem na prsou.
Jak to?
"Vo to se nestarejte, pánové, de se do kasáren pro zbraně!" připomíná zelinář účel naší cesty.
Jdeme dovnitř. V dlouhých budovách skladů hledají desítky lidí zbraně. Do stanových dílců putuje všechno, co se namane. Granáty, opasky, spinky, bodáky, logaritmická pravítka a měřící přístroje neznámých účelů. Nakládají se bedny střeliva. Voskované vnitřní obaly šustí pod pátrajícími bodáky. Ráže sem, ráže tam. Střelivo to je, jaképak starostí. Brašny z žluté kůže, podivných tvarů a ještě podivnějšího obsahu, zdobí kde koho.
"Chlapi, nic než náboje na auto neberu," varuje zelinář a nevraživě si prohlíží kupu bodáků, opasků a přileb. Podlaha auta je plná. Chystáme se jet k východu.
Mezi skladišti běží muž. Ruce roztažené, ústa od ucha k uchu.
"V posledním baráku jsou samopaly!" oznamuje.
"Tak slyšíte? Bezvadné samopaly!" Couváme s autem ke skladištnímu bloku, který je ve chvíli obležen nedočkavými lidmi. První postavy s ohnutými hřbety a kočičími pohyby skáčou okny do místností. Ruce se napřahují. Okamžitě každý umí chytat těžkou zbraň přímo ze vzduchu, tak jako zedníci cihly.
Jak samopaly nést, je však problém. Na záda se víc jak eden nechce vejít. Nedostává se řemení. Je vytvořena burza. Za jeden samopal - tři řemeny.
Po cementovém ochozu kolem budovy praskají pod nohama překližkové obaly a střepy rozbitých oken. U dveří mává někdo rukama. Křečovitě se drží veřejí a nechce nikoho vpustit.
"Nechtě něco pro další, přijdou ještě z Michle," prosí, ale jeho křik nikdo neposlouchá.
"Nemáš? Vem si taky, nádivo!"
"Co tady komu bereme?"
Dva lidé vyskakují na cihlový popelník. Prvnímu se roztrhl světlý plášť a druhý tak tak že nespadl do otvoru plného popela a smetí.
Teď stojí bok po boku a odhodlaně se dívají do zad strkajících se lidí.
Mám? Pro výstrahu," nabízí se mladší.
"Ne, počkej, radši ne!" šeptá druhý a sklání mu hlaveň pušky k zemi. Jejich snaha je zbytečná. Sklad je prázdný. Se samopaly v náručí a na zádech se postavy rozcházejí. První, kteří míjejí roh budovy, padají. Střely hvízdly výhružně podél těl. Za skladištěm ťukají kulomety. Střílí nízko a střely se s bzukotem odrážejí od betonu do závratné výše.
"Co se děje?"
"Kdo to střílí?"
Lidé se tlačí k rohu baráku a vykukují. Jsou ihned počastováni další dávkou.
Samopaly mizí - nejsou do nich náboje. Ruce opět svírají pušky a granáty. Za fotbalovým hřištěm na konci kasáren se temně rýsují postavy v zelených pláštích a přilbách. Ani se nekryjí. Výsměšně poskakují za řadou kulometů, jež si právě přinesli z protějších kasáren.
Jsme v pasti. Ze dvou stran domy, z třetí vysoká zeď s ostnatým drátem. Jediná strana zbývá, ale tu ovládají kulomety. Než si lidé stačí uvědomit situaci, slyší střelbu i od vchodu do kasáren. Tam mají útočníci lehkou práci. Málokdo z nás dal přednost hlídkování u vchodu před lákavými samopaly.
Na popelníku teď stojí muž v lyžařských kalhotách a blůze majora. Kostěné brýle mu poskakují na nose. Zvedá ruce nad hlavu a chvíli jimi mává.
"Pánové! Bratři!" hledá slova.
"Kamarádi! Je zle."
"To víme taky. A co dál?" skáčou mu do řeči lidé, kteří se nakupili kolem něho.
"Kamarádí! Chlapci!" Konečně se uklidnil. "Jsou dvě cesty. Buď přeběhnout..."
"Kam? Na druhý straně je to stejný. Zas budem v pasti!"
"... nebo se probourat sklady až k východu," žvaní bez rozmyslu.
Přes vážnost chvíle se musíme smát.
"Ty nádivo lyžařská!"
Na popelník vyskakuje plešatý chlap s chlupatýma rukama. Vyhrnuté rukávy kombinézy odkrývají srdce a kotvu vytetované na předloktí. Fuj, ten má pracky!
"Kdo pude se mnou?" vyzývá energicky.
"Tak nečumte a řekněte, kruci, kdo dete se mnou?"
opakuje. Od vchodu je slyšet německé i české hlasy, střelba téměř ustala.
"A kam chceš jít, Alois?" ptá se ho zřejmě nějaký známý.
"Tam na ty za pláckem!"
Blázen!
Nikdo se nehýbá.
"To se tady máme nechat vybít a ještě si na to poslušně počkat?" říká kdosi tiše a v tom bezhlasém divícím se davu je to dobře slyšet. "Já jdu s ním!" pokračuje tichý hlas. Na popelník vyskočil štíhlý muž. Na svrchníku se mu třpytí trojcípá hvězdička.
Nikdo už nečeká, je rozhodnuto.
"To vám zakazuji, pane podporučíku! To vám zakazuji hnát lidi do čelního útoku!" vykřikuje major, který se náhle vzpamatoval.
"Nebreč, nebreč, strejdo!" pokřikuje na oplátku chlupáč už od rohu baráku.
"Nebreč a pojď taky!"
Tísníme se za rohem.
"Jak vyběhnem, rozprchněte se do stran a kličkujte!" radí muž s trojcípou hvězdou na svrchníku.
Chlupáč zvedá ruku s puškou: "Teď!"
Moje kroky splývají s kroky ostatních. Cupitám poslušně vedle nějakého muže, který svírá ruční granát. Škvára na hřišti se mění v prach a protivně křupe. Vedle nás padá člověk. Přeskakuji další tělo. Neslyším nic, jen tu protivnou škváru, která se drolí a drolí. Jediný zvuk v celém okolí. Lidé mají otevřená ústa. I já. Co to volám?
V okamžiku je všechno odbyto. Teprve teď přestává to podivné prázdno v hlavě. Slyším opět jako dřív.
"Je někdo raněn?" Zvláštní věc, nikdo se neptá na mrtvé.
"Je někdo raněn?" opakuje udýchaný hlas.
Kolem jsou opuštěné kulomety. Některé jsou převrácené. Mrtvé ruce je nechtějí pustit. Rychle si nové zbraně rozdělujeme.
Podporučík vysílá skupinku s kulomety přes plot, aby rychle obešla kasárna a těm u vchodu provedla to, co chtěli před chvílí provést nám.
Než tam dojdou, jsou Němci za horami.
Nakládáme dva kulomety, náš podíl, na zelinářské auto a odjíždíme domů. Stojíme zase nahoře a mlčíme. Stálo to vůbec za těch pár samopalů, do kterých stejně nemáme střelivo?
Dorazili jsme na Pankrác. Zelinář si nadjíždí postranními ulicemi. Kocour Felix mu v rytmu poskakuje před nosem. Zelinář se na něj usmívá a vzpomíná na den, kdy ho na Karlově náměstí za pět korun vystřílel. Zřejmě je v duchu více na poutí než v zabarikádované Praze.
Najednou ho hradba dlažebních kostek vrací do skutečnosti. Brzdy zakvíčí a motor zhasne. Vzápětí padá kocour Felix zelináři do klína. Vedle mne klesá někdo jako podťatý. Není čas ho ani odnést.
Němci systematicky pokračují v ostřelování auta. Sklo se sype, smalt z kabiny odprýskává. Uvnitř zuří zelinář. Bezmocným vztekem ...
První mrtvý, první rána do břicha viděná zblízka.
Rozlézáme se po barikádě. Má málo obránců a ještě méně zbraní.
"Tam na autě je toho fůra," volám.
"Tak tam pro to skoč, chytráku," vrčí můj nový soused, průvodčí tramvaje.
Přibíhají ženy v bílých pláštích. Ty ženy, kterým se smějeme, když piští při pohledu na malou myšku. Teď nepiští - vytahují střepinu z kolena a ošetřují ránu v břiše, otevřeném rýnskou ocelí. Nemohu se na to dívat. Zvedá se mi žaludek. Kdyby aspoň někdo zasypal tu krev.
Průvodčí sedí na převrácené popelnici a snaží se nahrnout nohou písek na krvavou skvrnu. Dělá to klidně, s rozvahou. Je už na podobné věci zvyklý.
Teď je na okamžik ticho. Bílý plášť se stále shýbá nad těžce raněným.
"Ne-bo-lí, nebo-lí," šeptá ubožák a černá pod bradou.
Hledám záchranu na druhé straně.
Opatrně nahlížím před barikádu. Asi sto kroků přede mnou leží muž v kanadkách s divně pokroucenýma nohama. Jedna je neuvěřitelně plochá a bota se šklebí bílými zuby floků. Roztříštěná puška s přeraženou hlavní leží vedle něho. Nevidím mu do obličeje, protože je obrácen zády. Kousek za ním je vtisknut do asfaltu obrys tankového pásu.
Měl jsem najednou strašnou chuť zabíjet.
Za dobytou barikádou, kousek výš po ulici se blýskají přilby. Musím je trefit. Musím!
Pečlivě mířím. První výstřel, první rána do ramene a první zklamání, když přilba jde dál. Puška má i hledí a nějaká čísla vyrytá na podlouhlé destičce. K čemu jsou takové maličkosti?
Plnými doušky polykám zápach střelného prachu. Zápach, který je hrozně nepříjemný pro vydrážděné nervy a prázdný žaludek.
"Máš hlad?" ptá se soused.
"Nemám, ale kouřil bych."
Krčí rameny.
"Jo, kamaráde, tím sloužit nemohu, ale kafe s chlebem by tady bylo." Jeho žena klečí opodál na kolenou a maže mazlavé krajíce ještě mazlavějším umělým medem. Nechce se jí odlepit od velkého stříbrného nože.
"Tak už di, Ančo. Moc se mi tady nevochomejtej," napomíná průvodčí plnou pusou.
Žena se zvedá a smutně, přesmutně se loučí černýma očima. Naznačuje jí rukou, aby šla. Usměje se tedy a odbíhá do vrat.
Polykáme chudá sousta a zapíjíme je černou, nakyslou tekutinou.
"To je pošušňáníčko, co?" směje se průvodčí, "melta a umělý med!"
Souhlasím, jen abych nezavdal příčinu k nějakému nesváru.
Jsem mu najednou nesmírně vděčen. Obracíme se zase čelem k barikádě a urovnáváme dlažební kostky, abychom si upravili lepší výhled i ochranu. Můj soused mezi kostkami téměř zmizel. Vidím z něho jen nohy, tříčtvrteční kabát s kapsami nacpanými neznámým obsahem a polovinu zad. Slyším ho však dobře. Vůbec se všichni dobře slyšíme i když nijak hlasitě nehovoříme.
Kdosi začal pískat německý šlágr z posledního filmu.
"Nech toho jodlování, jo?"
Pískám pokračuje a propuká spor o to, hodí-li se pískat v republice německé písničky. Pak se na barikádě objevuje gramofon. Přinesla jej zřejmě nějaká žena, protože někdo volá cosi o hudebnici.
Ulicí se rozlehne veselý zpěv známé džezové zpěvačky. Tehla je stará a deska prasklá. Dívčí hlas několikrát opakuje: "Otáčím se, otáčím se, otáčím se," než ruce nasadí jehlu do další rýhy a zpěvačka může dokončit známou synkopou své "za sluncéém." Za chvíli je repertoár vyčerpán a čtyři písničky se opakují do omrzení.
Přichází cizí muž s červenou páskou na tmavém kabátě a nařizuje spočítat náboje. Proč to, myslím si, vždyť jsme jich přivezli tolik beden.
Říkám mu o tom, ale on jenom zavrtí hlavou: "Ty se nám nehodí do těchto pušek." Nerozumím tomu, ale zřejmě je to pravda. Co se dá dělat?
Kdesi vlevo ode mne křičí vysoký hlásek: "Patnáct," a další navazuje: devět, deset, dvacet, tři. Dochází na průvodčího. "Pět," vzdychá.
"Pět," opakují i já a lžu. Copak se můžu přiznat, že jich mám deset, aby mně je vzali jako včera pušku? Jenom proto, že jsem o pár roků mladší než ti druzí?
Tenkrát lhalo víc lidí.
Za chvíli volá velitel barikády majitelku gramofonu, aby šla s ním. Vracejí se s bednou pancéřových pěstí a roznášejí je postupně obráncům. I k našim nohám dopadá jedna. Zase ten neřád!
"Já to nechci!" vymiňují si hned předem.
Průvodčí se pohrdavě šklebí. Sedá si na bednu a protahuje se jako dobře vyspalá kočka.
"Tobě nedám ani čuchnout, rozumíš?"
Myslím si svoje.
"Takoví kluci, jako ses ty, a ženský sem vůbec nepatřej," bručí, "támhle vo ulici vejš to dostala jedna do prsou a nikdo ji nechtěl ani ovázat, protože se všichni styděli. Muselo se čekat, až přijde nějaká porodní bába.To je potom válčení, pane, to je radost!"
Snažím se odvést řeč jinam, ale nedaří se to.
"Jen to nezamlouvej, kdybych já měl takovýho kluka, tak mu napráskám, a ne ho pustím na barikádu!"
"Hele, strejdo, nechte si to, jo? Vás se dovolovat nebudu."
"Nebuď drzej, cápku jeden."
"Aha, pánové máj minutku pohov, tak se musej hned hádat, že jo?" ozývá se soused za převrácenou lavičkou.
Průvodčí se zaráží ve svém horlení a ptá se mě: "Viděls už někdy tank zblízka?"
"No to bych prosil," říkám samozřejmě a on hned přátelsky vysvětluje: "Víš, tady to chodí tak. Tamhle za rohem maj asi tři. Jeden už nejezdí, ale ty zbylý pojedou dírou v kamení, pustí na nás dvě tři dávky a pak z děla. Je to dost blbý, to je teda fakt. Kamení se rozlítne a byli vždycky ňáký mrtví. Když po nich nemáme čím střílet, tak jedou blíž a pořád do nás perou. Za nima se plazej esesácí. Dvakrát už nás vykouřili. Víš, původně jsme leželi támhle nahoře," ukazuje rukou na dalekou hradbu kostek. "Teď je to zas dobrý, máme pancerfausty. Ale ty nebudeš střílet, že?" obrací se na mě a poťouchle se usmívá.
"Nechtě toho! Udělám všechno, ale tohle ne. Vím, co z toho může povstat."
Už si mě nevšímá a věnuje se bedně u svých nohou. Zálibně hladí prkénka natřená pískovou barvou. "To sou ještě z Afriky," poznamenává a pak si klade zbraň na pravé rameno, míří a směje se.
Už ji nesundal. V průchodu se objevuje tank. Průvodčí rudne. Míří a čeká. Má nepřirozeně zkroucenou hlavu. Čeká. Tank se blíží. Pravý pás se zastavil a obluda se prudce otáčí. Pak pokračuje zrychleným tempem v jízdě. Za ní leze další netvor.
Průvodčí najednou zděšeně vyjekne. Bleskurychle se shýbá k bedně, cosi tam hledá. Nenachází. Naše zbraně, jediné proti tankům, nemají zapalovače. Jsou bezcenné a my bezbranní.
Nadávky se rozléhají vlevo a teď i vpravo od nás. Tank se zastavil. Průvodčí se krčí, jak nejvíc může, křižuje se a pak mí podá ruku.
"Do smrti dobrý, kamaráde, jo?"
"Jo!"
První dávka z kulometu. Pak druhá a další. Přesně tak, jak mí to před okamžikem vylíčil.
Teď esesáci zjistí, že nemáme zase čím střílet, a pojedou dál. Ale nejeli.
Před tank dopadá bílý kouřící blesk a zdvíhá do vzduchu mračno prachu. Druhý přelétl přes záď a ze stěny protějšího domu se sypou cihly jako kostky z dětské stavebnice.
Tank střílí naposled, motor řve na zpáteční obrátky.
Jakási žena odhazuje prázdnou trubici od pancerfaustu a unaveně usedá. Volají na ni, ale ona neslyší. Dívá se do země a lituje, že nezasáhla. Taková škoda! Byla už už u cíle!
Uhájili jsme jednu barikádu a další ten den vyklidili. Boj se přenesl o několik ulic dál.
K večeru se zelinářské auto opět rozjelo. Motor pracoval tako dřív, jen kocour Felix ležel někde v rozkopané pankrácké dlažbě a na valníku bylo místo pro další dva muže.
Něco nevycházelo, něco nebylo v pořádku. Volání o pomoc nikdo neslyšel, zbraně nikdo nedoplňoval. Němci pronikali do města ze tří stran. Obránců ubývalo, a přibývalo paniky. Zrodila se kdesi ve středu města a svými chapadly zasahovala do zad obránců první linie.
Praha bude druhou Varšavou! Určitě!
Z paniky se mohou zrodit dvě věci - útěk, nebo zoufalé odhodlání.
Sedím zase ve staré díře na okraji města, tam, kde jsem před třemi dny dostal svůj mauser číslo 18952.
Je noc. Mnozí říkají, že poslední.
Zvyk počítat náboje se rozšířil již i sem. Hlasy ve tmě vzdychají:
"Deset, pět, osm, tři, nic..."
Okolo půlnoci zahřmí dělostřelecká palba. Řady výbuchů se pravidelně opakují. Trvá to zoufale dlouho. Ve vnitřním městě hoří domy. V ohni jsou i činžáky na obzoru před námi. To však není od granátů. I na velikou dálku je vidět zášlehy plamenometů. Jako ve Varšavě.
Jako ve Varšavě...
Sedím na prázdné bedně od pancéřových pěstí. Bože, kdyby tak byla plná! Nic bych se dnes nebál. Ale v bedně je jen několik hrudek mazlavé hlíny a vystřelené nábojnice z pušky.
Po polích před námi se hemží esesáci. Chodí drze a nebojí se. Na sto metrů nesmíme plýtvat střelivem. Sto metrů se musí nastavit na stavítku hledí, chci-li zasáhnout. Teď už to vím, ale zase nesmím střílet. Svítá. Nemám hodinky a odhaduji čas. Neumím to.
Čísi ruka mě uhodí do ramene a sevře se jako stisk svěráku.
"Co zas je?"
"Dej sem pušku! Slyšíš?"
Postava nehnutě čeká.
"Blázníš? Kdes nechal svou?"
"To je vona," ukazuje bradou.
"A jéje, to ste vy? Dyť máte děti, ne? Proč se o ně nestaráte, pane?" neodpouštím si poznámku.
"Právě že mám dětí. Tak honem!" Stále mě drží za rameno.
Mrazí mě.
"Pušku nedám, ale jestli chcete, vystřílíme ty náboje společně, napolovic. Mám ještě čtyři."
Lehá si vedle mne do polozasypaného zahrabu.
Kdesi na severním okraji města se objevil tank s hvězdou ...


Převzato z knihy:

František Cvrček
JEN NĚKOLIK LET
Vydalo
Naše vojsko Praha
1960