Průvodce Praha-jih: Křečovice

 Křečovice (748 obyv.)    


Pohled na křečovický kostel

Základní údaje

První zmínka:1352
Počet obyvatel:748 (1. 1. 2012)
Plocha katastru:31,86 km2
Nadmořská výška:365 m/n.m.
Adresa obecního úřadu:Křečovice 9., 25 756
Adresa webu:www.obec-krecovice.cz
Souřadnice:49° 43' 24" s.š. 14° 28' 47" v.d.


Poloha




Obec 7 km jihozápadně od Neveklova u Benešova.

Jméno města a jeho historie
Podle Profouse s název obce odvozuje podle osobního jména Křeč.

V Křečovicích stávalo sídlo rytířů Křečovických z Křečovic, ti byli zakladateli zdejšího kostela, jenž se roku 1350 mezi farními v děkanátu Vltavském uvádí. Nejstarší z nich jmenoval se Jarohněv Vejhák z Křečovic. Tento nazýval se též Jarohněv Vejhák z Kúta a na Křečovicích, poněvadž seděl na Kútě tvrzi a byl spoluautorem kostela Arnoštovického. Z rytířů Křečovických z Křečovic se připomínají:1400 Jarohněv Vejhák z Křečovic pojistil věno své manželky na vsi Křečovické s povolením Bohuńka a Petra Vejháků z Kouta. Jmenovaný zemřel roku 1408 a byl v Arnoštovicích pohřben.
Během 15. století rozdělil se rod rytířů z Křečovic na dvě větve, z nichž jedna od svého sídla přijala příjmení Koutských z Kouta, druhá zůstavši v držení tvrze v Křečovicích, nazývala se Křečovičtí z Křečovic.
1541 Václav Rudolf Křečovický z Křečovic 1562 Jan Křečovický z Křečovic 1589 Václav Křečovický z Křečovic na Křečovicích V literatuře se uvádí znak rytířů Křečovických z Křečovic - na červeném štíte chrt ve skoku.Tento rod žil na své tvrzi až do osudné bitvy na Bílé hoře. Poté Křečovice připadly k panství Tlovskovskému, jehož majitel, Pavel Mincha z Vacínova, držel své poddané v přísné poslušnosti.
Po jeho smrti připadly statky na nejstaršího bratra Václava Mincha z Vacínova. Bezdětný Václav zemřel 23. 5. 1667 a dědicem se stal bratranec Sigmund Norbert z Vacínova. I ten brzy zemřel a panství přešlo na Alžbětu rozenou hraběnku Lažanskou z Bukové a její dva syny Jiřího Václava a Ferdidanda Františka.8. listopadu 1669 se stali majiteli zadluženého panství a statku Václav Karel Čelibský , svobodný pán ze Soutic a na Skrýšově. Jmenovaný byl 28. listopadu 1669 povýšen do stavu hraběcího. Zemřel roku 1687 a byl pochován v kostele v Týnci nad Sázavou. Po něm zůstal dědicem jeho syn Jan Václav hrabě Čelibský ze Soutic.
Ten prodal panství roku 1707 Jeronýmovi Kolloredovi z Walse. Jmenovyný majitel rozšířil koupí značně své statky. Roku 1726 zemřel a za rok poté přešel Tloskov trhem na Jáchyma hraběte Pachtu z Rájova. Nábožností, dobročinností a šlechetností byl příkladem šlechtě i poddaným. Dosáhl neobyčejného věku 105 let. Byl pětkrát ženat. Po páté s Antonií Údreckou z Údreče. Tato jej svou marnotratností uvedla v takové dluhy, že smutně opouštěl Tloskov, kde 70 let panoval. Dostal příbytek od hraběte Vrtby v zámku ve Vrchotových Janovicích. Roku 1872 přešel Tloskov v majetek Čeňka Daňka.
Roku 1893 se osiřelé panství ujal syn Čeněk Daňek. Brzy, ve věku 38 let, zemřel.
V roce 1918 obdržel panství Dr.Oskar Daněk a jeho bratr Vincenc.
V roce 1923 byla provedena parcelace dvora v Křečovicích a byl uskutečněn prodej parcel. Ten provedl pozemkový úřad.

Za druhé světové války se ves stala součástí vojenského cvičistě Zbraní SS Benešov a její obyvatelé se museli 31. října 1943 vystěhovat.

Kostel sv. Lukáše
Kostel

R. 1852 byla lokalie Křečovická povýšena na faru. Jedním z farářů zde byl v letech 1894-1906 i pozdější úvalský děkan Alois Dostál.

Farní kostel
sv. Lukáše evangelisty byl založen v polovině 14 století. V první polovině 18. století byl přestavěn v jednoduchém barokním slohu. Exteriér je prostý. Zdi jsou sesíleny hmotnými pilíři jdoucími od země až pod střechu, kde se táhne kolem celé stavby profilovaná římsa. Průčelí je zakončeno barokním štítem. Rozložitá přistavěná věž je na východní straně k presbytáři a je kryta cibulovitou bání, pobitou plechem. Kněžiště jest stejně vysoké a široké jako loď. Celý kostel má klenbu valenou, výsečovou.

Interiér kostela/oltářní obraz sv. Lukáš portrétuje P. Marii (klikni na obrázek)

Hlavni oltář s kazatelnou v renezančním slohu je dílem novopackého řezbáře Antonína Suchardy z roku 1910. Oltářní obraz sv. Lukáše na plátně pochází z roku 1840 a jeho autorem je Antonín Jeřábek. Je patrně kopií nějakého staršího obrazu. Znázorňuje svatého Lukáše, jak portrétuje Pannu Marii s Ježíškem. Anděl mu vede ruku.

Horní obraz představuje Nejsvětější Trojici. Nad brankami jsou obrazy sv. Václava a sv. Ludmily. Na řečništi kazatelny jsou postavy čtyř evangelistů. Na stříšce kazatelny je socha Dobrého Pastýře.
Dole nad oltářním stolem spatřují se vyřezávaná poprsí čtyř andělů, z nichž jeden má sepjaté ruce, druhý drží kříž, třetí trnovou korunu, čtvrtý kalich. Po stranách jsou dva a dva oblé sloupy, ozdobené v dolejší části andílčími hlavinkami, nahoře pak závitovými hlavicemi. Mezi nimi jest obraz na plátně, zhotovený r. 1840 malířem Ant. Jeřábkem za 40 zl. stř., nevalné umělecké ceny, patrně kopie nějakého staršího obrazu z druhé pol. 17. stol.

Znázorňuje sv. Lukáše, kterak maluje podobiznu P. Marie, při čemž anděl uděluje mu pokyny. V hořejším nástavku jest obraz nejsv. Trojice, po stranách nad brankami dobré, nové obrazy sv. Ludmily a sv. Václava (poprsí).

Na řečništi kazatelny jsou vyřezávané postavy sv. evangelistů, na stříšce soška P. Ježíše, jakožto dobrého pastýře. V lodí naproti sobě jsou novější postranní oltáře (po .stranách rovné žlábkované sloupy se závitovými hlavicemi), s dobrými obrazy; sv. Vojtěcha a sv. Antonína Pád. (světec kleče líbá ruku zjevivšímu se Ježíšku). Oltář sv. Antonína zřízen byl r. 1893; zhotoven byl od Martina Dvořáka ve Vlkonicích.

Bočni oltáře sv. Vojtěcha a sv. Antonína zhotovil roku 1895 Martin Dvořák z Vlkonic.


V lodi u kazatelny stojí náhrobek rytíře Josefa Lipovského (1823). Náhrobek zhotovil sochař V. Prachner.
V lodi na straně evangelijní mezi bočním oltářem a pilířem vítězného oblouku stojí náhrobek manželů Josefa Lipovského ryt. z Lipovic a jeho manželky Eleonory (+ 1823), bývalých majitelů panství Suchdolského, zhotovený sochařem Prachnerem. Na 247 cm vysokém náhrobníku je tento nápis:

    Otce s matkou láska svatá
    v tomto tichém hrobu spojila,
    láska, která ctností spjatá
    dobrým dítkám nebe strojila.
    Zbožnost, víra v kruté době
    byly vždy jim pevný štít,
    nyní jejich prach i v hrobě
    slzíc bude vděčnost ctít.
    Úpějící nevinnosti
    hořké slzy s tváře stírali,
    na vše světa nerovnosti
    trpělivým okem zírali;
    nejen dítkám, i též poddanému
    on byl otec, ona mátí pečlivou;
    oba vždycky nešťastnému
    nesli pomoc horlivou.
    Tak vás velevnadná přirozenost
    ukojila v sladký sen.
    Spětež! Až vás někdy Kristus k soudu
    milostnému zvolá ven!

    Na podstavci podpis "Prachner".


Památná mramorová křtitelnice s cínovým víkem je svědkem křtu zdejšího rodáka Josefa Suka (5. 1. 1874). Mistr byl z tohoto kostela také pohřben (4. 6. 1935) a potom uložen do hrobu před hlavním vstupem do kostela. Varhany byly postaveny roku 1900 Em. Šimonem Petrem a hrál na ně i Antonín Dvořák a Josef Suk.
V březnu 1975 byl architektem Jeníčkem z Prahy vypracován plán a harmonogram oprav a výmalby kostela a rekonstrukce elektroinstalace. Práce ještě téhož roku začaly. Byly pořízeny nové obrazy křížové cesty, petrifikovány oltáře a kazatelna a kněz začal sloužit mši svatou u obětního stolu k čelem k lidu. Nový obětní stůl a sedačky pro kněze a ministranty byly zhotoveny v roce 1979. V roce 1980 byl vydlážděn celý prostor do vchodu do hřbitova kolen celého kostela dlažební kostkou a na kostel byly zavěšeny lucerny venkovního osvětlení. Do farní zahrady byla v následujícím roce postavena kaplička s restaurovanou sochou sv. Jana Nepomuckého a v roce 1982 opraveny fasády kostela i fary.

Nový farář nechal upravit kněžskou hrobku proti kostelnímu vchodu, v níž leží duchovní správci farnosti. Pro kostel bylo vyrobeno 6 nových lavic k dokompletování řad, zhotoveno schodiště ke kazatelně, zmodernizováno rozhlasové zařízení a natřeny obě kostelní věže. Hospodářské budovy na faře byly opraveny a bývalý chlév zrekonstruován na klubovnu. Také farní zahrada byla postupně upravována. Vjezd do fary zpevněn vydlážděním stejným způsobem jako vchod ke hřbitovu. Taktéž obětní stůl v kostele dostal novou tvář a namísto bývalého archívu vznikla nová "společenská místnost". Zakoupeny byly také elektronické varhánky, reproduktor a kytara s ladičkou. I varhany v kostele se dočkaly oprav - byly naladěny a píšťaly byly vyčištěny. V roce 2002 o letních prázdninách byl vnitřek kompletně opraven a vymalován. V první polovině následujícího roku byla opravena fasáda směrem na jih a okolo hlavního vchodu.
Svým rozhodnutím číslo jednací 264/2009 kardinál Miloslav Vlk, arcibiskup pražský, s účinností od 1. 7. 2009 sloučil Římskokatolické farnosti Bělice, Maršovice, Neveklov s Římskokatolickou farností Křečovice, která je právním nástupcem výše uvedených farností. Křečovický kostel sv. Lukáše zůstává nadále farním kostelem a ostatní kostely – sv. Maří Magdalény v Bělici, sv. Havla v Neveklově, sv. Václava ve Chvojínku se stávají filiálními kostely Římskokatolické farnosti Křečovice. Filiálními kostely zůstávají kostely Zvěstování Panny Marie v Maršovicích, Naší Paní nad Vltavou v Poličanech, sv. Anny v Osečanech, sv. Jana Nepomuckého v Suchdole a sv. Petra a Pavla v Hoděticích.
Římskokatolická farnost Vojkov, která spadala pod Římskokatolickou farnost Křečovice byla sloučena s Římskokatolickou farností Sedlčany.

Za zmínku stojí ještě plastika "pohanského boha" zasazená do vnější omítky vedle bočního kostelního vchodu na jižní straně kostela. Snad jde o dílo lidového umělce, nebo možná i o ezoteriky propagovanou interpretaci, totiž že jde o keltský symbol slunce.



Půdorys kostela

Kostel je barokní. Délka přes 30 m, výška přes 10 m, šířka 12 m. Vnitřek chrámu je prostý jako vnějšek.

Sukův památník
Sukův památník

Památník skladatele Josefa Suka (1874–1935) se nachází v domku, kde Josef Suk strávil podstatnou část svého života. Domek nechal postavit skladatelův otec v roce 1895, aby zde Josef Suk, tehdy již proslulý člen Českého kvarteta, mohl pobývat po náročných koncertních cestách. Sem se Josef Suk uchyloval v době svých životních krizí, tady nacházel klid a soustředění na kompozici. Do Křečovic za ním přijížděly také další významné osobnosti hudebního života, mj. i Antonín Dvořák nebo později Václav Talich. Na sklonku svého života, kdy Josef Suk již nebydlel trvale v Praze, ale odstěhoval se do Benešova, uvolnil domek pro rodinu svého syna ing. Josefa Suka. Ten zde po skladatelově smrti zřídil památník, který odkázal v r. 1951 státu.
V současné době Památník Josefa Suka spravuje Národní muzeum – České muzeum hudby v Praze. Památník je v r. 2008 znovu otevřen po rekonstrukci. Ve dvou místnostech je zde zachován původní nábytek. V pracovně je Sukův klavír zn. Bösendorfer, psací stůl, obrazy a plastiky, v salónu rodinná galerie, sbírka porcelánu, medaile a drobné předměty, které si Josef Suk přivážel jako suvenýry z cest po celé Evropě. Expozice ve zbývající části památníku je věnována Českému kvartetu a Sukovu skladatelskému dílu. Doplněna je promítáním krátkého animovaného filmu.








Sukova alej
Mohyla v závěru Sukovy aleje

Podél aleje jsou do země vsazené kameny s vytesanými nápisy (názvy jednotlivých Mistrových děl). Tyto kameny jsou od různých obcí, které je ještě během tohoto (duben 1938) a dalších měsíců pomocí povozů přivezli. Slavnostní výsadba aleje Mistra Josefa Suka byla spojena s dvacátým výročím vzniku republiky. Od školy šel průvod na Draha. V čele byla nesena státní vlajka. Slavnosti se zúčastnily hasičské sbory z Křečovic, Vlkonic, Krchleb, Strážovic, Zádolí a ze Straného.
Po slavnostním projevu následovala slavnostní zasazení ozdobených stromků. Žáci školy za pomoci hasičů vysázeli alej 17 lip a 8 ořešáků. Poté byly slavnostně celá alej předána do opatrování starostovi p. Maříkovi. Na závěr byla zahrána národní hymna. Slavnost skončila u pomníku padlých na návsi, kam se průvod odebral.


Místní kampelička darovala tabuli s nápisem:
Alej Mistra Josefa Suka, kterou na oslavu 20 letého trvání Československé republiky dne 3. dubna, vysázeli žáci obecné školy v Křečovicích. Na konci aleje stojí mohyla, která byla odhalena 26. května 1938. Na ní stojí nápis: HUDBA JE JAKO MODLITBA

Křečovice ve filmu
Hlavní hrdinové filmu "Vesnička má středisková" (závozník Otík - János Bán a řidič Pávek - Marián Labuda)

Obec Křečovice byla scénou k několika filmům. Byl to např. film Farářův konec nebo televizní inscenace Není sirotek jako sirotek. Nejznámnější je ovšem jeden z nejúspěšnějších poválečných filmů "Vesničko má středisková", který zde v roce 1985 podle Svěrákova scénáře natočil režisér Jiří Menzel. Film plnil kasy kin a dokonce byl nominován na Oskara.
Slavná komedie se v Křečovicích natáčela celé jaro i léto. Kdo z místních nehrál v komparzu na pohřbu nebo na tancovačce, alespoň vypomáhal technikům s rekvizitami. Na premiéru komedie se v roce 1985 obyvatelé Křečovic vypravili autobusem do pražského kina Sevastopol.
Ve filmu se můžete setkat se svérázným a okouzlujícím doktorem Skružným, řidičem družstevního náklaďáku Pávkem a jeho závozníkem, mentálně zaostalým Otíkem, ke kterému se Pávek chová s jako k vlastnímu, i když mu Otík ve své prostotě připravuje jeden malér za druhým, žárlivým hrubiánem Turkem, jeho ženou Janou a jejím milencem, zootechnikem Kašparem, akademickým malířem Rybou a řadou dalších svérázných postaviček obývajících střediskovou obec Křečovice. Jejich osudy se proplétají v řadě komických i poněkud hořkých epizod obalujících hlavní motiv Pávka, který sice po řadě nehod odmítne jezdit s mentálně zaostalým Otíkem, ale pak přece jen nedokáže stát stranou, když pražák Rumlena, který tu má chalupu, zosnuje plán jak se zbavit Otíka Rákosníka, neboť ředitel podniku v němž Rumlena zastává funkci náměstka, projeví zájem o koupi Otíkovy chalupy po rodičích. Když má být Otík kvůli lukrativní nabídce poslán do Prahy, kde by měl pracovat v podniku Kovodřevo a bydlet v paneláku, zasáhne a plán překazí.

Ve filmu se prolínají tři hlavní motivy. Hlavním je už výše uvedený vztah řidiče Pávka a s opožděným Otíkem (vynikajícím způsobem ztvárněným maďarským hercem Bánem), milostný trojúhelník Jany, jejího muže Turka a zootechnika Kašpara a konečně trampoty doktora Skružného s pacienty a jeho osobním automobilem.

Obsazení: János Bán - (Otík), Marián Labuda - (Pávek), Rudolf Hrušínský st. - (Dr. Skružný), Libuše Šafránková - (Jana), Petr Čepek - (Turek), Jan Hartl - (Kašpar), Miloslav Štibich - (předseda Kalina), Zdeněk Svěrák - (malíř Evžen Ryba), Július Satinský - (Pilot Štefan), Magda Šebestová - (učitelka Věra Kousalová), Josef Somr - (ředitel Kovodřeva), Milan Šteindler - (závozník Šesták), Jiří Schmitzer - (okrskář Tlamicha)

Kamera: Jaromír Šofr
Architekt: Zbyněk Hloch
Hudba: Jiří Šust


Poznámka: Křečovice jsme navštívili rok po natáčení 19. 4. 1986 a hned se nás ujal nějaký stařík, který o sobě tvrdil, že má přes devadesát a že ještě nespal, protože celou noc protančil a že nás po Křečovicích provede. Tento "přírodní úkaz" nás zaujal skoro víc než Křečovice 'an sich'.


 


[Na začátek stránky]