Český kras: Mořina: Osobnosti


Jakob Eduard Polak (1818 -1891)



Jakob Eduard Polak


Lékař v perských službách
Jakob Eduard Polak se narodil 18. 10. 1818 v Mořině a zemřel 8. 10. 1891 ve Vídni.
Narodil se v místním židovském chudobinci rodičům Eliasovi Polakovi a Sáře Neumann, kteří měli celkem čtyři děti. S podporou komunity mohl nadaný Jakob vystudovat.
Po ukončení Akademického gymnázia v Praze zahájil studium filosofie a medicíny na pražské Karlo-Ferdinandově univerzitě a své vysokoškolské vzdělání dokončil na univerzitě ve Vídni. Po získání doktorského titulu (1845) nastoupil nejprve na místo lékaře ve Všeobecné nemocnici města Vídně. Roku 1847 dosáhl chirurgické specializace a o dva roky později odbornosti v oblastech porodnictví a gynekologie. Mezi léty 1846 -1847 byl zaměstnán jako podnikový lékař v cukrovaru v Kloboukách u Brna. Odtud se však vrátil zpět do Všeobecné nemocnice města Vídně.
Po revolučním roce 1948 dostal vítanou nabídku na místo učitele v nově založené škole v perském Teheránu, kde měli být žáci z majetnějších íránských rodin vzděláváni v medicínských a vojenských oborech způsobem, který odpovídal evropským tradicím medicíny. Záměrem projektu, který vznikl roku 1851 z podnětu proreformního perského ministra Mirza Taqi Khana, mělo být nejen rozšíření západní vzdělanosti na Blízkém východě, ale také posílení vlivu Rakouska v oblasti tradičně okupované diplomatickými a obchodními zájmy Británie a Francie. Cesta Polaka a dalších čtyř odborníků se tak oficiálně měla jevit jako soukromý podnik, jelikož Rakousko s íránskou stranou oficiálně neudržovalo diplomatické styky. Vyjednávání, které výpravě předcházelo, se přesto účastnil také rakouský ministr zahraničních věcí Heinrich von Barb. Není jistě náhodou, že v letech 1852 -1867 tento významný politik působil také jako profesor perštiny na vídeňské polytechnice.
Projekt školy nazvané Dar al-fonun skončil i přes počáteční nesnáze velkým úspěchem, na němž mělo Polakovo učitelské působení nemalý podíl. Instituce patří dodnes k prestižním teheránským vzdělávacím ústavům. Lékař Polak, který sám sebe označoval za patriota hrdého na svou vlast - Rakouské císařství, si získal sympatie samotného perského vládce Naser-al-Dina, v jehož blízkosti se později pohyboval v roli osobního lékaře. Jednou z nejméně příjemných stránek jeho působení bylo bezesporu soupeření se zvyky, předsudky i náboženskými pravidly místních obyvatel, které posilovaly jejich nedůvěru vůči evropským léčebným praktikám. Značný odpor zde vyvolalo kupříkladu úsilí obohatit zdejší medicínské studium o ukázky pitvy lidského těla. S provedením pitvy nakonec imámové (muslimští duchovní) souhlasili pouze v případě, že bude provedena jako msta na mrtvých tělech stoupenců hnutí bábistů - dvorskými kruhy nenáviděné a duchovními hořce proklínané náboženské skupiny, jejichž povstání bylo v té době v zemi krvavě potlačeno. K posmrtnému zohavování "nepřátel" však Polak svá medicínská praktika propůjčit nechtěl. Po čase povolení získal při jiné příležitosti, zásluhou čehož mohl svým studentům ukázat vůbec první pitvu v Persii. V šáhových službách zůstal lékař nakonec do roku 1860, kdy se vrátil zpět do hlavního města habsburské monarchie. Při své návštěvě Rakouského císařství roku 1870 si jej perský panovník vybral jako svého průvodce. O tři roky později připravoval Polak na světové výstavě ve Vídni expozici perského pavilonu, k níž sám sepsal také katalog exponátů. Byť většinu svého života prožil ve Vídni, určité vazby k českým zemím očividně neztratil. Z lázeňského města Teplice pocházela Polakova manželka Terezie a v Praze udržoval přátelskou korespondenci s českým geografem (mj. synem slavného historika a politika) Janem Palackým. Vracel se ovšem také do míst svého dětství - mnohokrát v myšlenkách, o čemž svědčí jeho připodobnění jisté oblasti v okolí Teheránu ke zvlněné krajině vápencových skal na Berounsku, minimálně jednou sem však zavítal také fyzicky. Tento návrat domů dokazuje jeho podpis v návštěvní knize hradu Karlštejna z 3. srpna 1868.
Přes jisté úsilí náhrobní kameny Polakových rodičů na mořinském hřbitově nebyly nalezeny.


Pramen:
David Venclík: Kolébka a hrob lékaře a cestovatele Jakoba Edvarda Polaka, Mořinský kurýr 58/2012


Z díla:
  • Insan fi al-Badan tashrih. (Učebnice anatomie člověka). Teherán 1854.
  • Kitáb-i wa jaka je Jarrahi risalah kahhali. (Kniha chirurgie). Teherán 1857.
  • Prostřednictvím sdělovacích prostředků, ostraha majetku a osob a léčebnách v Persii. In: Věstník geografické společnosti ve Vídni. Vídeň 1861.
  • Příspěvek o agrárních vztazích v Persii. In: Věstník geografické společnosti ve Vídni. Vídeň 1862.
  • Persie. Země a její obyvatelé. Etnografické účty. Brockhaus, Leipzig 1865.
  • Reprodukce tohoto vydání: Olms, Hildesheim / Curych / New York 2004, ISBN 3-487-05960-6 .
  • Univerzální výstava. Speciální katalog výstavy perské říše. [U příležitosti světové výstavy Expo 1873 ve Vídni]. Vydává perské výstaviště komise. Vídeň 1873.
  • Rakouští učitelé v Persii. Přednáška, která se konala dne 13. prosince 1876. Hölder, Vídeň 1876.
  • Německo-perský slovník. Úpravy z pozůstalosti J. E. Polak. a ed. F. Sattler. Vídeň / Lipsko 1914


Poznámka:
Učiliště Dar al-fonun bylo založeno Amirem Kabirem. Původně bylo koncipováno jako polytechnika s úmyslem trénovat horní třídu perské mládeže v lékařství , inženýrství , vojenské vědě a geologii. Postupně se přeměnilo v teheránskou univerzitu.
Ústav byl postaven podle návrhu architekta Mohamed Taki-Khan Memar-Bashi pod dohledem Qajari knížete Bahram Mirza. Zařízení, jako jsou montážní haly, divadlo, knihovna, kavárny, financovalo jedno vydavatelství.
Lékařská fakulta vznikla z kliniky Dar-ul Funun, založené v roce 1851. Už v roce 1889 tato elitní škola vzdělávala 287 studentů v roce 1889 a absolvovalo 1100. Během této doby, škola měla 16 evropských a 26 íránských profesorů.


[Na začátek stránky]