Rostislav Švácha a kol.: Naprej!


     Úvod


Naše kniha se věnuje architektonickým dílům, která od šestnáctého století po dnešek sloužila sportu a tělesné výchově. Napsal ji tým osmi převážně mladých akademicky vzdělaných historiček a historiků architektury, tedy lidí, kteří mají rozhodně víc společného s intelektuální než se sportovní oblastí. Pouze jeden z nás se stal členem spolku, který má sportování ve své agendě. Může se to jevit jako problém. Myslím si totiž, že intelektuálové, a to nejen čeští, obvykle sportovce pokládají za svůj opak. A nepochybuji, že sportovci spatřují svůj opak v intelektuálech. Nebylo proto pro nás snadné najít si k tématu architektury pro sport a tělesnou výchovu nějaký důvěrnější vztah, třebaže jsme už předem věděli, že pro svůj sport si jeho praktici dokázali objednávat vynikající stavby a že vůbec může být zajímavé zkoumat, jak se architekti od renesance po současnost vyrovnávali s proměnami jednoho vyhraněného druhu pohybů lidského těla.
V dějinách sportu a tělesné výchovy v českých zemích nicméně najdeme pozoruhodnou epizodu, která dokazuje, že antagonismus mezi světem sportu a světem intelektuální práce nemusí být pro obě strany jejich věčným osudem. U počátků českého sportu v moderním smyslu tohoto slova, ale ještě zřetelněji u počátků moderní české tělesné výchovy jako masové a všem zájemcům otevřené aktivity totiž stáli dva intelektuálové, vzdělaný finančník Jindřich Fügner (1822-1865) a historik umění a architektury Miroslav Tyrš (1832-1884). Oběma těmto přátelům se podařilo vtisknout tělesné výchově a sportu intelektuální obsah, pro nějž by se hodilo slovo ideologie. Přestože oba pocházeli z rodin českých Němců, rozhodli se, že se stanou Čechy a že zapojí pohyb těla do služeb české národní emancipace. Jenom národ, jehož členové jsou obratní a silní, obstojí v konkurenčním boji s jinými národy, napsal Tyrš v roce 1871.
Takové ideologické pojetí fyzických aktivit člověka nepředstavovalo v tehdejší střední Evropě nic výjimečného. Podobné cíle si kladli například němečtí a rakouští turneři. Fügner a Tyrš se však od turnerského hnutí odlišovali důrazem na estetickou stránku tělesného cvičení. Oba se obdivovali umění italské renesance. Fügner byl vůbec velký italofil, ctitel revolucionáře Garibaldiho. Snad ještě víc oba přátele přitahovalo antické Řecko: řecké olympijské hry, o nichž vydal Tyrš důležitý spis v roce 1868 a řecký kult krásného těla. Členové spolku Sokol, který Fügner a Tyrš založili v Praze v roce 1862, mají při cvičení dělat krásné pohyby, skupiny cvičenou mají vytvářet krásné proměnlivé obrazce - kterým Tyrš říkal "reje" - a také jejich tělo se pak začne podobat sochám krásných řeckých atletů. V tradici řeckých filozofů a renesančních humanistů Fügner a Tyrš věřili, že cvičením se nezdokonaluje jen lidské tělo, ale i vůle a intelekt. Právě v tomto hledání smyslu tělesné výchovy a sportu spatřoval náš tým smysl svého výzkumu.
Fügnerovou zásluhou začal pražský Sokol v roce 1863 cvičit v krásné novorenesanční tělocvičně, "sokolovně", od architekta Ignáce Ullmanna. Tento počin bohatého a obětavého patrona inspiroval výstavbu asi třinácti set dalších sokoloven na území českých zemí. V mnohých dodnes najdeme různé apelativní nápisy, například "Paže tuž, vlasti služ!", "Ni zisk, ni slávu!" nebo také záhadnou Fügnerovu a Tyršovu výzvu "Naprej!" (= Napři! Snaž se překonat odpor!), kterou jsme použili v názvu knihy.
Jádro naší práce spočívá ve stručných výkladech o šedesáti stavbách v českých zemích, od Velké míčovny na Pražském hradě (1567-1569) po zimní stadion v Chomutově (2006-2011). Rozdělili jsme je do pěti kapitol, které odpovídají vývoji politických útvarů na dnešním českém území, ale mají zároveň něco společného s periodizací dějin architektury a s periodizací dějin sportu, jak ji nastínil Richard D. Mandell v knize Sport; A Cultural History (1984,1999) a jiní dějepisci této disciplíny včetně českých autorů Jiřího Kössla, Michala Ningera nebo Marka Waice.
První kapitolu jsme věnovali stavbám pro činnosti, které z dnešního hlediska měly sportovní charakter, ale jejich aristokratičtí nebo měšťanští aktéři je spíše pokládali za zábavu nebo za přípravu na boj. Patřil k nim lov, turnaje a karusely, střelba na terč, v pozdní renesanci tenis a od napoleonských válek také plavání, jehož výcvik tehdy zaváděla rakouská armáda.
Druhá kapitola začíná šedesátými léty 19. století. Rakouská vláda tehdy kodifikovala mnohé politické svobody včetně svobody sdružování občanů. Díky tomu mohly vznikat první sportovní a tělovýchovné spolky. Sport přestává být výsadou bohatých aristokratů či měšťanů a demokratizuje se. Čeští sokolové si začínají stavět své sokolovny, jejich německojazyční spoluobčané přistupují ke stavbám Turnhallen. Nastává však také rozkol mezi tělesnou výchovou a sportem, jemuž jak sokolové, tak i turneři vytýkali přehnaný individualismus, honbu za rekordy a příliš jednostranné zaměření na určitý druh pohybů na úkor celkové harmonie lidského těla. Sportovce to příliš netrápilo. Češi dokonce dosáhli zastoupení v Mezinárodním olympijském výboru (1894) a jeho člen Jiří Stanislav Guth-Jarkovský (1861-1943) tam zápasil za českou národní emancipaci se stejnou úporností jako kdysi Fügner a Tyrš. Stavby sportovců, hlavně různé dřevěné klubovny a tribuny prvních stadionů, však ve srovnání s monumentálními sokolovnami a tělocvičnami turnerů měly dlouho provizorní ráz "architektury bez architektury". Výjimku tu představují pouze stavební podniky zvláštního sportovního odvětví, turistiky. Noclehárny, rozhledny a horské hotely pro organizovanou turistiku začaly od konce 19. století stavět německé i české spolky podle projektů předních architektů té doby.
Třetí kapitola pokrývá léta první Československé republiky (1918-1938). Po mnoha politických bojích se jí Češi konečně dočkali, zatímco čeští Němci brali vznik republiky jako svou porážku a tento pocit je nakonec vehnal do Hitlerovy náruče. Než však tato tragédie propukla naplno, stačili ještě Němci v československém pohraničí postavit několik budov pro tělesnou výchovu a sport na vysoké architektonické úrovni. Sokol prožíval triumf. Zřídil si v Praze své ústředí - Tyršův dům (1922-1925). Pro masová cvičení svých členů, která Tyrš kdysi nazval "slety" začal Sokol za pomoci československého státu stavět v Praze na Strahově gigantický stadion ve funkcionalistickém stylu. Právě stadiony, spolu s tím pak bazény, koupaliště, klubovny veslařských a tenisových klubů i jiná sportovní zařízení, se teprve ve dvacátých a třicátých letech staly pro architekty v českých zemích vážným tématem.
Po porážce nacismu v roce 1945 sílily v Československu hlasy, které pokládaly dosavadní rozkol mezi tělesnou výchovou a sportem za neúnosný. Stejně tak jim vadila roztříštěnost zájmů jednotlivých sportovních klubů, jež měla za následek roztříštěnost stavebních investic. Koncepce "sjednocené tělovýchovy", za niž převzal odpovědnost stát a pokusil se ji pak direktivně řídit, zvítězila po komunistickém převratu v roce1948. Její výsledky v architektuře sportovních staveb představí čtvrtá kapitola naší knihy. Nový režim nejprve zabavil majetek zrušeného Sokola. Pustil se pak do stavebních podniků, které používal pro svou propagandu v domácím i mezinárodním měřítku. Pro spektakulární "spartakiády", které měly zastřít vzpomínku na sokolské slety, se postupně dostavoval strahovský stadion. Na tradici areálů pro různé druhy cvičení a sportu, jaké začal plánovat už Sokol, měla navázat polyfunkční zařízení tak velká, že by se v nich mohly konat olympijské hry. Na splnění tohoto snu se však režim nezmohl, přestože do sovětské invaze v roce 1968 jeho ekonomika vcelku fungovala a sám režim se v té době liberalizoval. Mezi různými typy sportovní architektury dominovaly velké kryté haly pro plavání a lední hokej. Statici u nich experimentovali s novými druhy konstrukcí o velikém rozponu a postrkávali tak architekty k novým formám.
Období po demokratické revoluci v listopadu 1989, na něž se zaměří poslední kapitola, má své světlé i stinné stránky. Československo se v roce 1993 pokojně rozdělilo na Českou a Slovenskou republiku. Politici české pravice prosadili program odstátnění. Sport se tak osvobodil od ideologického dohledu, ale zároveň se otevřela otázka, jak ho financovat, když to opravdu potřebuje. Rozmach prožívají fyzické aktivity, které se obejdou bez formální organizace a uzavírají se do soukromí, například posilování ve fitnesscentrech nebo cykloturistika. Tomu odpovídá skladba architektonických úloh. Velké stavby doplácejí na své chatrné finanční pokrytí, je jich málo a sporná bývá také jejich architektonická kvalita. Množí se naopak zajímavé stavby menšího rozsahu pro módní, neorganizované a mnohdy i nesoutěžní druhy sportů. Sokol po roce 1989 zrestituoval svůj majetek a probudil se k novému životu. Do svých obřích sletů s několika desítkami tisíc cvičenců se však už asi nikdy nepustí. Stadion na Strahově chátrá, jeho plocha se rozdělila na několik hřišť pro trénink fotbalu. Nevím, co by tomu účastníci dávných sporů o poměru mezi tělesnou výchovou a sportem asi říkali. Právě fotbal byl totiž sport, s nímž se tehdy Sokol nedokázal smířit.

Rostislav Švácha