R. Švácha, ed.: Naprej: Ohlasy


Naprej! Jinými slovy: Napři, snaž se překonat odpor. Sokolská výzva z předminulého století posloužila jako název nové publikace o sportovní architektuře v českých zemích. V jedné z popisovaných staveb, sídle Autoklubu České republiky v pražské Opletalově ulici, knihu slavnostně pokřtili autoři v čele s Rostislavem Šváchou. Mezi kmotry byl i olympijský vítěz, kanoista Martin Doktor.
Kniha se zabývá architekturou, která od 16. do 21. století sloužila a slouží sportovním a tělovýchovným aktivitám v českých zemích. Představuje první dílo tohoto druhu z rukou českých historiků architektury. Dívá se na sport jako na důležitou lidskou aktivitu, jejíž obsah se v průběhu dějin měnil.
Z výcviku a zábavy aristokracie se v moderní době sport vyvinul ve formu boje za národní emancipaci a za občanské svobody, v masovou podívanou, v nástroj státní reprezentace, v prostředek kontroly nad volným časem obyvatel i ve formu jejich nejprivátnější relaxace. Všem těmto funkcím sportu dovedla dobře posloužit i architektura. Měnila se s vývojem sportu a dávala jeho aktivitám tvář podle svých vlastních technických a stylových proměn.
Mezi 60 vynikajícími stavbami pro sport a tělovýchovu nalezne čtenář míčovny, jízdárny, plovárny, střelnice a loděnice, tělocvičny Sokolů a turnerů, rozhledny a turistické chaty, stadiony, golfová hřiště, cyklostezky i fitcentra.

Naprej! Česká sportovní architektura 1567-2012
Rostislav Švácha (ed.), Martin Horáček, Marcela Horáčková, Jiří Křížek, Martina Mertová, Martin Strakoš, Markéta Svobodová, Robert Šrek
Vydavatel: Prostor – architektura, interiér, design, o.p.s. Publikace vychází za podpory Českého olympijského výboru.



     Prezentace knihy v pořadu ARTMIX na ČT2 (knihu uvádí R. Švácha)










 
 



Petr Volf, Reflex

Žijeme v blahobytné éře, v níž sport zastává funkci očistného rituálu. Kniha vůbec první věnuje uceleně české architektuře, která vznikla právě proto, aby mohlo k jeho naplňování docházet. Editor Rostislav Švácha, nejvlivnější současný historik a teoretik architektury, spolu se svými mladšími spolupracovníky vybrali šedesát staveb, přičemž nej- starší (Velká míčovna Jízdárny Pražského hradu) a nejmladší (cyklostezka v Kadani) od sebe dělí skoro pět set padesát let. Už z těchto dvou časových poluje patrné, jakou proměnou sportoviště prošla a jak postupně přibývaly jejich nové typy.


Kniha v rudé obálce má velmi podivný název, a pokud nejste zarytí sokolové, je to málem šifra. Pochází z druhé poloviny devatenáctého století: sloganem „Naprej!" se zdravili Jindřich Fügner a Miroslav Tyrš, zakladatelé sokolského hnutí. Přeloženo do běžné češtiny to znamená "Napři se!", a jedná se tedy o výzvu k překonávání překážek.
Podle Rostislava Šváchy bylo právě jenom díky sokolům postaveno okolo třinácti set tělocvičen a samotný moderní český sport vychází právě z kořenů této organizace, již nedokázali vymýtit ani rakouští byrokraté, ani bolševici. Nejkrásnější z nich, tělocvična Sokola pražského, již navrhl architekt Ignác Ullmann v novorenesančním slohu, se začala používat v roce 1863 a pořád dobře slouží. Další sokolovny najdeme po celé zemi, některé - jako ta brněnská od Augusta Prokopa nebo rakovnická od Otakara Novotného - dokonce připomínají svou vznešeností chrámy. Mimochodem, z těch hektolitrů potu, které ze sebe v průběhu dlouhých let vycedili cvičenci, musí být v jejich podlahách doslova zakousnuta genetická informace vypovídající o fyzické povaze tohoto národa. Stačilo by vzít potřebné množství vzorků, nechat je analyzovat a budeme vědět, jak má asi vypadat fyzicky odolný a mentálně silný západní Slovan.
Možná by nám připomínal Jana Železného, trojnásobného olympijského vítěze v hodu oštěpem, jenž vepsal do úvodu knihy svoje sportovní vyznání. "Pomáhá, když je nejhůře" upozorňuje.
Kniha je rozdělena do pěti kapitol. V první se představují počátky sportovišť, kdy se ještě o sportu jako takovém nemluvilo, protože šlo o kratochvíli aristokracie, která se realizovala v jízdárnách, míčovnách nebo v přírodě na štvanicích zvěře. Druhá kapitola pojednává o demokratizaci sportu v devatenáctém století - šlechtické stavby vystřídaly občanské tělocvičny, turistické chaty, první golfové či jachtingové kluby. Třetí část se věnuje období první Československé republiky, kdy byl postaven Státní stadión na pražském Strahově, jenž je svou rozlohou, přesahující šest hektarů, největším sportovištěm na světě. Ve čtvrté kapitole jsou zahrnuty stavby vzniklé v období budování socialismu a končí se posledním dvacetiletím, kdy se z předchozích budovatelských počinů klopotně vzpamatováváme.
Podíváme-li se na to bez růžových brýlí (kniha je ve jménu grafické jednoty černobílá), tak česká sportovní architektura nebyla ve svém celku příliš inovativní ani vynalézavá. Významné počiny, jako je Sportovní palác v Římě, hokejová hala v norském Lillehammeru nebo fotbalový stadión v portugalské Braze, se nám vyhýbají.
Jedinou opravdu světovou událostí bylo postavení zmíněného strahovského stadiónu, který je dokonce uváděn v Guinnessově knize rekordů, nicméně jeho tribuny jsou už roky nevyužity a nezadržitelně chátrají. U něj je ovšem víc než samotná architektura pochopitelně zajímavá jeho nezměrná plocha a kapacita, která v nejlepších (spartakiádních) letech přesahovala dvě stě tisíc lidí. Později už citelně chyběly státní peníze, jež by vznik progresívnějších sportovišť podpořily, což se, bohužel, netýká jenom tohoto druhu architektury, ale také kupříkladu staveb kulturních. Parametry špičkových staveb, srovnatelných s vyspělými sousedními státy, jako Rakousko nebo Německo, má pak v poválečné éře hlavně plavecký stadión v Praze-Podolí, postavený podle projektu Richarda F. Podzemného, jehož architektura čistých linií, kde se vnitřní bazén doplňuje s venkovním a kde svažitá střecha slouží také jako otevřený amfiteátr, neztrácí ani po bezmála padesáti letech svou elegantní sílu. Podobně kvalitní je tenisový areál na pražské Štvanici, zejména jeho hlavní kurt, navržený Janem Kalesem a Janou Novotnou, který má příjemnou vzdušnou formu odlehčující těžkou betonovou hmotu. V šestaosmdesátém jej pokřtila Martina Navrátilová, jež tady v barvách USA vybojovala vítězství v Poháru federace: byl to její první návrat domů po emigraci.
A současnost? Kniha ji mapuje na vybraných ukázkách. Pokračuje se v tradici drobných sportovních staveb, z nichž se vymyká jen krytá aréna v Praze-Libni: její konstrukce je zajímavější než samotná architektura. Navíc byla předražená, český sport na její dluhy dodnes doplácí. Za ty peníze mohla vzniknout opravdu velkolepá stavba, namísto ní si užíváme předražený standard. O něco lépe to dopadlo ve Vršovicích, kde byl před čtyřmi lety postaven první městský fotbalový stadión moderního střihu (architekti Martin Kotík, Daniel Dvořák, Leoš Zeman), kde nejsou diváci odděleni od hrací plochy žádnou bariérou a díky tomu mají bezprostřední kontakt s hráči. Navíc příjemně doplňuje město a hráči Slavie, kteří jsou zde doma, se nemusí cítit jako někde na vystrkově. Z architektonického hlediska asi největší radost dělá zejména golfový klub Čertovo břemeno v Alenině Lhotě (architekt Stanislav Fiala) a krytý bazén v Litomyšli (Antonín Novák, Petr Valenta, Radovan Smejkal, Radek Štětka), protože se u nich povedlo skloubit obsah se zajímavou organickou formou, jež českou architekturu zatím spíš obloukem míjela.
Jinak s našimi sportovními stavbami je to podobně jako s českým sportem, jemuž na olympijských hrách v Londýně patřilo devatenácté místo v pořadí národů. Jsou to spojité nádoby. Na první desítku nikdy nebudeme mít - pokud se nenajde nějaký zázračný plavec schopný na jedněch hrách získat pět zlatých, a to je zatím utopie. D

ČESKÁ SPORTOVNÍ ARCHITEKTURA 1567-2012,
Autoři: Rostislav Švácha (ed.), Martin Horáček, Marcela Horáčková, Jiří Křížek, Martina Mertová, Martin Strakoš, Markéta Svobodová, Robert Šrek.
Vydavatel Prostor - architektura, interiér, design, o. p. s., 2012, 327 stran.
Grafické řešení: Bohumil Vašák / Studio Najbrt







Česká sportovní architektura pěkně v kostce

19. 9. 2012 20:56, autor: sen

Na knižní pulty se právě dostala publikace s názvem Naprej! Česká sportovní architektura 1567 – 2012, kniha se zabývá architekturou, která od 16. do 21. století sloužila a slouží sportovním a tělovýchovným aktivitám v českých zemích. Představuje první dílo tohoto druhu z rukou českých historiků architektury. Dívá se na sport jako na důležitou lidskou aktivitu, jejíž obsah se v průběhu dějin měnil.
Z knihy Naprej! Česká sportovní architektura 1567-2012
Architektura se s vývojem sportu měnila a dávala jeho aktivitám tvář podle svých vlastních technických a stylových proměn. Mezi 60 vynikajícími stavbami pro sport a tělovýchovu nalezne čtenář míčovny, jízdárny, plovárny, střelnice a loděnice, tělocvičny Sokolů a turnerů, rozhledny a turistické chaty, stadiony, golfová hřiště, cyklostezky i fitcentra.

"V tradici řeckých filozofů a renesančních humanistů Jindřich Fügner a Miroslav Tyrš věřili, že cvičením se nezdokonaluje jen lidské tělo, ale i vůle a intelekt. Právě v tomto hledání smyslu tělesné výchovy a sportu spatřoval náš tým smysl svého výzkumu. Fügnerovou zásluhou začal pražský Sokol v roce 1863 cvičit v krásné novorenesanční tělocvičně, "sokolovně", od architekta Ignáce Ullmanna. Tento počin bohatého a obětavého patrona inspiroval výstavbu asi třinácti set dalších sokoloven na území českých zemí. V mnohých dodnes najdeme různé apelativní nápisy, například "Paže tuž, vlasti služ!", "Ni zisk, ni slávu!" nebo také záhadnou Fügnerovu a Tyršovu výzvu "Naprej!" (= Napři! Snaž se překonat odpor!), kterou jsme použili v názvu knihy," přidávají komentář autoři.

Jádro práce spočívá ve stručných výkladech o šedesáti stavbách v českých zemích, od Velké míčovny na Pražském hradě (1567-1569) po zimní stadion v Chomutově (2006-2011). Autoři je rozdělili do pěti kapitol, které odpovídají vývoji politických útvarů na dnešním českém území, ale mají zároveň něco společného s periodizací dějin architektury a s periodizací dějin sportu, jak ji nastínil Richard D. Mandell v knize Sport; A Cultural History (1984,1999) a jiní dějepisci této disciplíny včetně českých autorů Jiřího Kössla, Michala Ningera nebo Marka Waice.

Naprej! Česká sportovní architektura 1567-2012 - Rostislav Švácha (ed.), Martin Horáček, Marcela Horáčková, Jiří Křížek, Martina Mertová, Martin Strakoš, Markéta Svobodová, Robert Šrek. Vydavatel: Prostor – architektura, interiér, design, o.p.s.










RECENZE NAPREJ! ČESKÁ SPORTOVNÍ ARCHITEKTURA 1567-2012
Rostislav Švácha, Martin Horáček, Marcela Horáčková, Jiří Křížek, Martina Mertová, Martin Strakoš, Markéta Svobodová, Robert Šrek.

Dne 10. září 2012 se v pražském sídle Autoklubu České republiky uskutečnil křest knihy Naprej! Česká sportovní architektura 1567-2012, která byla vydána při příležitosti her XXX. olympiády v Londýně 2012 a 150. výročí založení Sokola. Napsal ji kolektiv osmi autorů v čele s Rostislavem Šváchou.
Rostislav Švácha: "Naše kniha se věnuje architektonickým dílům, která od šestnáctého století po dnešek sloužila sportu a tělesné výchově. Napsal ji tým osmi převážně mladých akademicky vzdělaných historíček a historiků architektury, tedy lidí, kteří mají rozhodně víc společného s intelektuální než se sportovní oblastí. Pouze jeden z nás se stal členem spolku, který má sportování ve své agendě. Může se to jevit jako problém. Myslíme si totiž, že intelektuálové, a to nejen čeští, obvykle sportovce pokládají za svůj opak. A nepochybujeme, že sportovci spatřují svůj opak v intelektuálech. Nebylo proto pro nás snadné najít si k tématu architektury pro sport a tělesnou výchovu nějaký důvěrnější vztah, třebaže jsme už předem věděli, ze pro svůj sport si jeho praktici dokázali objednávat vynikající stavby a že vůbec může být zajímavé zkoumat, jak se architekti od renesance po současnost vyrovnávali s proměnami jednoho vyhraněného druhu pohybů lidského těla.
V dějinách sportu a tělesné výchovy v českých zemích nicméně najdeme pozoruhodnou epizodu, která dokazuje, že antagonismus mezi světem sportu a světem intelektuální práce nemusí být pro obě strany jejích věčným osudem. U počátků českého sportu v moderním smyslu tohoto slova, ale ještě zřetelněji u počátků moderní české tělesné výchovy jako masové a všem zájemcům otevřené aktivity, totiž stálí dva intelektuálové, vzdělaný finančník Jindřich Fügner (1822-1865) a historik umění a architektury Miroslav Tyrš (1832-1884). Oběma těmto přátelům se podařilo vtisknout tělesné výchově a sportu intelektuální obsah, pro nějž by se hodilo slovo ideologie. Přestože oba pocházeli z rodin českých Němců, rozhodli se, že se stanou Čechy a zapojí pohyb těla do služeb české národní emancipace. Jenom národ, jehož členové jsou obratní a silní, obstojí v konkurenčním boji s jinými národy, napsal Tyrš v roce 1871."
Kniha obsahuje stručný výklad o šedesáti stavbách v českých zemích, od Velké míčovny na Pražském hradě (1567-1569) po zimní stadion v Chomutov (2006-2011). Je rozdělena do pěti kapitol, které odpovídají vývoji politických útvarů na dnešním českém území, ale mají zároveň něco společného s periodizací dějin architektury a periodizací dějin sportu.
První kapitola Aristokratický sport je věnována stavbám, které byly určeny pro činnosti pokládané spíše za;zabavu a přípravu na boj - lov, turnaje a karusely, střelba na terč, v pozdní renesanci tenis a od dob napoleonských válek také plavání, jehož výcvik zaváděla rakouská armáda.
Druhá kapitola začíná šedesátými lety 19. století. Poté, co rakouská vláda kodifikovala mnohé politické: svobody včetně svobody sdružování, mohly vznikat první sportovní a tělovýchovné spolky. Sport přestává být výsadou bohatých aristokratů či měšťanů a demokratizuje se. Čeští sokolové začínají stavět sokolovny: Stavby sportovců, hlavně různé dřevěné klubovny a tribuny prvních stadionů, však ve srovnání s monumentálními sokolovnami měly dlouho provizorní ráz.
Výjimkou jsou stavby pro turistiku - noclehárny; rozhledny a horské hotely.
Třetí kapitola pokrývá létá první Československé republiky (1918 -1938). V té době prožívá Sokol svůj triumf a začíná se stavět gigantický strahovský stadion ve funkcionalistickém stylu. Právě stadiony a:spolu s nimi pak bazény, koupaliště, klubovny veslařských a tenisových klubů se staly pro architekty vážným tématem.
Čtvrtá kapitola představuje výsledky koncepce "sjednocené tělovýchovy", která zvítězila po komunistickém převratu v roce 1948. Odpovědnost za ni převzal stát a pokusil se ji direktivně řídit. Jejím cílem bylo odstranit roztříštěnost zájmů jednotlivých sportovních klubů a s tím související roztříštěnost stavebních investic. Areály sokoloven měly být nahrazeny obrovskými polyfunkčními zařízeními. Mezi různými typy sportovní architektury dominovaly velké kryté haly pro plavání a lední hokej. Statici u nich experimentovali s novými druhy konstrukcí o velkém rozponu a postrkávali tak architekty k novým formám.
Poslední kapitola se věnuje období po demokratické revoluci v listopadu 1989. Sport se osvobodil od ideologického dohledu, ale otevřela se otázka financí. Velké stavby mají s financováním problémy. Množí se naopak zajímavé stavby menšího rozsahu pro módní neorganizované a mnohdy i nesoutěžní druhy sportů. Sokol se opět probudil k životu, ale své původní velikosti už asi nedosáhne.

Vydavatelství Prostor - architektura, interiér, design, 2012, 328 stran ISBN 978-80-87064-08-5










Ústav dějin umění AV ČR, uspořádal ve středu 14. listopadu 2012 v 15.30 h v rámci cyklu "Collegium historiae artium" přednášku:

Rostislav švácha: SPORT JAKO STROJ NA PRODUKOVÁNÍ KULTURY (NAPŘÍKLAD ARCHITEKTURY)

K této problematice se také uskutečnila vernisáž výstavy ve výkladcích budovy v Husově 4, Praha1.






















Od míčovny k cyklostezce
text: Karolina Jirkalová
Nejzajímavější a nejpodnětnější bývá takové bádání, které překračuje hranice oboru a propojuje poznatky a přístupy více disciplín. Právě taková je i kniha Naprej!, s podtitulem Česká sportovní architektura 1567-2012. Sestavil ji historik architektury Rostislav Švácha a přispělo do ní také sedmero jeho mladších kolegů..
Výpravná publikace s trochu tajemným názvem Napřej!, sleduje dějiny sportu jako lidské aktivity, která produkuje kulturu, v tomto případě především architekturu. Nejde o klasickou uměleckohistorickou práci, výchozí linkou nejsou stylové proměny architektury, ale dějiny sportu a tělovýchovy. Autory zajímají změny rolí a postavení sportu ve společnosti, a především étos, ideje i ideologie, které s sebou sport v různých obdobích nesl. Právě ideologie navázaná na sportovní aktivity (či její absence) zásadním způsobem ovlivňovala množství i charakter staveb, které byly pro potřeby sportu budovány. Tuto širší kulturněhistorickou stopu sledují především úvodní texty ke každé z pěti historických kapitol, jejichž autorem je Rostislav Švácha. Tělo knihy pak tvoří šedesát stručných výkladů ke konkrétním stavbám v českých zemích, na kterých spolu se Šváchou pracoval širší tým historiček a historiků architektury. Každá z vybraných realizací je představena také několika historickými i současnými fotografiemi, schematickými výkresy, někdy i dobovými ilustracemi.
Rozhodně nejde o bezkrevnou faktografickou práci, spíš naopak. Především v obecnějších textech Rostislava Šváchy probleskuje nejen osobní zaujetí pro téma, ale i postoj k jednotlivým obdobím, osobnostem, idejími stavbám. Téma staveb pro sport a tělovýchovu ostatně dobře zapadá do jeho obecnějšího pohledu na architekturu, kterou vnímá především jako nositelku určitého étosu, životního postoje. Stejně jako pro fenomenologicky orientované teoretiky architektury (u nás známější jsou např. Juhani Pallasmaa či Karsten Harries) je i pro Šváchu klíčová především etická funkce architektury. Z takového chápání vyrůstá i jeho hojně citovaná kniha Česká architektura a její přísnost.

K zdokonalení intelektu
V knize Naprej! se však mnohem otevřeněji snaží k takovému pohledu inspirovat i čtenáře. A nebyl by to Švácha, aby k tomu nevyužil všechny stylistické prostředky. Už jen ta hádanka v názvu: koho by nelákalo zjistit, co to podivné heslo "naprej" vlastně znamená? Tato vábení čtenáře do osidel textu pak pokračuje hned v úvodních větách knihy, kde autor předkládá svou provokativní tezi, že "intelektuálové, a to nejen čeští, obvykle sportovce pokládají za svůj opak" a že "sportovci spatřují svůj opak v intelektuálech". Na své přednášce o sportovní architektuře svůj názor doložil také nebývalým úspěchem rozhlasové hry Koule, která se nevybíravě strefovala do úspěšné koulařky Heleny Fibingerové. Je však otázka, zda se v osobě této maskulinní atletky obecenstvo (a šlo skutečně o intelektuály?) nevysmívalo spíše "socialistické" podobě sportu než pohybu obecně. Podle sociologů (např. Ondřej Špaček) s úrovní dosaženého vzdělání roste i sportovní aktivita obyvatel.
Ostatně sám Švácha se v celé knize odvolává k autoritám zakladatelů Sokola, vzdělaného finančníka Jindřicha Fügnera a historika umění a architektury Miroslava Tyrše. Hned v úvodu píše: "V tradici řeckých filozofů a renesančních humanistů Fügner a Tyrš věřili, že cvičením se nezdokonalujejen lidské tělo, ale i vůle a intelekt. Právě v tomto hledání smyslu tělesné výchovy a sportu spatřoval i náš tým smysl svého výzkumu." Tezi o propasti zející mezi intelektuály a sportovci tak lze brát jako úspěšný řečnický výkop, vtahující čtenáře do problematiky publikace.
Proměny vztahu sportu a ideologie můžeme v knize sledovat od počátků sokolského a turnerského hnutí přes hlubokou loajálnost sportovců k československému státu až k manifestačním režimním spartakiádám. Krom této bezpochyby dominantní linky jsou tu však i další témata. Jedním z těch, co se v nových a nových podobách vracejí, je vztah sportu a tělovýchovy - sportu jako jednostranné, výkonnostní a také soutěžní aktivity, ve které hrají roli i peníze, a tělovýchovy jako zájmové, nesoutěžní, všestranné činnosti, jejímž cílem je posílení těla i mysli v sokolském duchu. Poměr těchto dvou podob pohybových aktivit se ještě vyhrotil s profesionalizací sportu v druhé polovině 20. století. Sokolské heslo "Ni zisk, ni slávu!" se s dnešním pojetím sportu již zcela míjí.

Od aristokracie ke spolkům
Typologie zastoupených staveb se proměňuje spolu s vývojem sportu, v každém historickém období převládají stavby pro jiné druhy pohybu. Škála se stále rozšiřuje o nové a nové disciplíny, některé aktivity naopak mizejí z výsluní zájmu, mění se nebo zcela zanikají. V čase se tak proměňuje nejen skladba vybraných staveb, ale také prostředky, které byli investoři ochotni do sportovní architektury vložit.
Přestože počátky sportu bývají kladeny do období průmyslové revoluce konce 18. a začátku 19. století, "nelze přivírat oči před faktem," píše Švácha, "že činnosti, jež se sportu podobají, už lidé prováděli dávno předtím." Tomuto nejstaršímu období je věnována kapitola s názvem Aristokratický sport a krom míčovny Pražského hradu, kde se hrál předchůdce tenisu, tu najdeme také dvě jízdárny, občanskou plovárnu v Praze na Malé Straně či kuželník u Gröbovy vily na Vinohradech. A také první překvapení ne zcela architektonické - pomník císaře Karla VI. v Hlavenci od Matyáše Bernarda Brauna a Františka Maxmiliána Kaňky, který vypovídá o panovníkově lovecké vášni. První kapitola je opravdu jen průletem - tři sta let zde zastupuje pouhých šest staveb. O to zajímavější je úvodní text této části, který zachycuje samotný zrod nejrůznějších sportovních aktivit na našem území.
Následující dvě kapitoly, věnované demokratizaci sportu od 60. let 19. století a poté sportu v Československé republice, jsou v knize naprosto stěžejní. V tomto období se sport a tělovýchova na našem území rozvinuly do mnoha podob, vzniká množství českých i německých spolků. Především působení Sokola a turistických spolků významně ovlivnilo podobu měst, vesnic i horských vrcholů.
Pozitivní étos spojovaný s pohybem v tomto období vrcholí, tělocvičné spolky jsou tahouny společenského života a v jejich čele stojí významné osobnosti - kromě Fügnera a Tyrše také Josef RössIer-Ořovský či Jiří Stanislav Guth-Jarkovský. Intelektuál a sportovec jako by sídlili v jednom těle. Původním cílem sokolského cvičení bylo nabýt sílu a zdraví pro občanský život a službu vlasti. Zato nůžky mezi tělovýchovou a sportem (který Sokol zpočátku odsuzoval) se pomalu rozevírají.
Také sportovní architektura na našem území především v době první republiky dosahuje vrcholu. A to nejen co do kvantity ale i kvality. Především stavby sokoloven, kterých vznikla více než tisícovka, by si jistě zasloužily samostatnou monografii. Sokolovny, ale také například plovárny či turistické ubytovny byly často svěřovány předním architektům své dobry - ať už to byl Ignác Vojtěch Ullmann, Dušan Jurkovič, Leopold Bauer, Otakar Novotný, Bohuslav Fuchs, Pavel Janák, Václav Kolátor či Alois Dryák. Z textů je zřejmé, že pro Rostislava Šváchu i většinu jeho spolupracovníků je architektura tohoto období skutečně srdeční záležitostí. I tady nás editor trochu pozlobí, když vedle tělocvičen, stadionů a plováren věnuje medailon také pomníku Babičky Boženy Němcové v Ratibořicích.

Zestátněný sport a obnovená demokracie
Socialistický sport byl pro architekturu půdou výrazně méně úrodnou - přirozený étos se vytratil a nahradila ji povinná ideologie. Majetek Sokola byl zabaven a vzpomínka na slety byla přemalována křiklavými barvami spartakiád. Tělovýchova, sport i architektura byly zestátněny a podřízeny centrálnímu vedení. I v tomto období však autoři našli sportovní stavby, které svými kvalitami převyšují dobové stavění. Ať už jde o dozvuky funkcionalismu, jako je Podzemného plavecký stadion v Podolí nebo Karfíkův bazén ve Zlíně, či o odvážná zastřešení velkých hal, ve kterých vynikli statici Ferdinand Lederer (bazén v Brně-Lužánkách), Radúz Russ (hala Rondo v Brně) či Josef Zeman (zimní stadion ve Zlíně). Také lanové konstrukce byly velkou výzvou, pro své bazény je využili například Bohumil Böhm (České Budějovice) nebo Viktor Rudiš (Brno-Lesná). V tomto prolínání či splývání inženýrské a architektonické formy vynikal i liberecký SIAL, který se rovněž věnoval sportovním stavbám. Mezi téměř neznámá díla, která i dnes překvapí svým řešením, pak patří třeba bazén v Tachově od Lukáše Lieslera a Eduarda Schlegera, kteří se jako jedni z prvních u nás zabývali i ekologickými dopady architektury.
Nejproblematičtěji se jeví poslední oddíl knihy věnovaný sportovní architektuře po roce 1989, což možná souvisí i s malým časovým odstupem. Vztah společnosti a sportu a spolu s ním i typologie vznikajících staveb se opět proměnily - lidé dávají přednost neorganizovanému pohybovému vyžití a mezi stavebníky se stále více objevují soukromé subjekty. Obce díky penězům z EU investují do realizací pro volný čas, ať to jsou úpravy říčních břehů pro vycházky, cyklostezky, či rozhledny. Trvalou prestiž má profesionální sport - stavba obrovské Sazka Arény se však bohužel stala systému financování tuzemského sportu osudnou. Období uplynulých dvaceti let zastupuje téměř stejné množství staveb jako éru první republiky, všechny pak byly realizovány až po roce 2000. Aniž bych chtěla snižovat výkony architektů vybraných staveb, je otázka, zda si sportovní architektura posledního desetiletí tak silné zastoupení opravdu zaslouží.
Publikace Rostislava Šváchyajeho týmu je cenná nejen jako katalog známých, a především neznámých staveb určených pro sportovní aktivity. Její hlavní síla je ve schopnosti vyprovokovat ve čtenáři celou vlnu úvah o sportu jako o specifické složce života společnosti, jejíž ideová rovina i materiální výstupy se v dějinách překvapivě rychle proměňují.
Jakkoliv se nám období první republiky může zdát v dnešní době často idealizované, v oblasti sportovní architektury jde skutečně o zlatou éru. Už proto, že pohyb zde nebyl zdrojem zisku ani prostou zábavou, ale hygienou těla i ducha a základem aktivních občanských postojů.
Vznešené ideály, které si sokolové se cvičením spojovali, jsou dnes jen těžko pochopitelné. Prostoje dnes sport a to, co při něm prožíváme, tématem, jemuž se věnují psychologové i filozofové. Švácha připomíná především českou filozofku Annu Hogenovou, která kromě animálního "rauše" nachází ve sportu i "prožitek vyššího druhu, který se může podobat aristotelovské katarzi". Švácha svůj text končí opět sokolským heslem Naprej!, jako by stejně jako Fügner s Tyršem chtěl sebe i nás všechny povzbudit k překonávání nás samých. Vždyť při cvičení "sílí svaly, vůle i mozek".

ROSTISLAV ŠVÁCHA (ED.): NAPREJ!   ČESKÁ SPORTOVNÍ ARCHITEKTURA 1567-2012
Prostor- architektura, interiér, design, Praha 2012. 328 stran. 899 Kč




Před koncem loňského roku vyšla pozoruhodná kniha. Má tajemný název Naprej!, podtitul však mnohé napoví: Česká sportovní architektura 1567-2012. A mezi šedesátkou staveb jsou i dvě golfové. Ještě než budete číst dál: zkuste si tipnout, jaké?

V knihkupectví mě ta kniha zaujala na první pohled. Nejen svým bizarním názvem – jde o upravený tvar povelu Napři!, který vymysleli zakladatelé Sokola J. Fügner a M. Tyrš, ale také svojí nepřehlédnutelnou grafickou podobou. Červenobílé "slovanské" barvy odkazují na letitou tradici sportování v českých zemích, veskrze černobílé fotografie (i u objektů nejmodernějších) udržují čistou vizuální linii. Efektní jsou také velké fotografie a tučné titulky dělící pět hlavních časových úseků: Aristokratický sport (období nejstarší a předsokolské), Demokratizace sportu (od půlky 19. století do 1918), Sport v Československé republice (1918-1945), Socialistický sport (1945-1989) a konečně Sport v obnovené demokracii (po roce 1989).
Jak jsem knihu otevřel, hned jsem hledal, zda jsou tu také některé golfové stavby. Už máte své tipy? Nebudu napínat: své portréty má klubovna a hřiště v Mariánských Lázních coby příklad nejstarší golfové architektury, odvolávající se navíc na anglickou a skotskou tradici. A pak je tu z doby nejnovější klubovna na Čertově Břemeni. Toto dílo architekta Stanislava Fialy je zde coby reprezentant rozvoje českého golfu po roce 1989 zaslouženě: má zcela výjimečnou a originální koncepci, maximálně souzní s místem a je účelné. V širším kontextu také zosobňuje nové trendy v soudobé české architektuře.
Hlavní editor celé publikace a zároveň autor textu ke klubovně na Břemeni, uznávaný historik architektury Rostislav Švácha, tuto stavbu hodnotí slovy: "Všechno tu do sebe promyšleně zapadá, všechno je jasně zkonstruované…. Zelené světlo, které vrhá slunce na zápraží skrz průsvitnou polykarbonátovou stříšku, nebo škála stínů vytvářejících se v prohlubních betonové hmoty poté, co se z ní odebralo bednění z dřevěných kůlů, to všechno dokazuje, že metodou brikoláže se Stanislav Fiala dovede dopracovat k nezapomenutelným efektům."
V textech na jiných místech je přitom ještě zmíněna třetí golfová stavba, a to driving a klubovna v Hostivaři. Toto dílo ateliéru ADR také určitě patří k tomu architektonicky nejlepšímu, co na českých golfových hřištích můžeme vidět. Od ADR je zde ale jiná budova, a to modernistický dům veslařského klubu Slavia Praha, který stojí u Vltavy na Smíchově.
Jsou dva příklady golfových staveb málo nebo hodně? Z hlediska limitu pouhých šesti desítek staveb je samozřejmě i to úspěch, konkurence všeobecně známých sportovních staveb jako jsou Strahovský stadión, plavecký areál v Podolí či harrachovský skokanský "mamut" je prostě veliká. I tak to ale dokazuje, že golf je dnes už přirozeně včleněn do spektra všech sportů. Přiznejme také objektivně, že mnoho golfových staveb na českých hřištích reprezentuje – abych použil Šváchova termínu – typickou "architekturu bez architektury." Z jedné stovky golfových staveb v Česku jich nad průměrem ční deset až patnáct. Osobně bych vedle Čertova Břemena a Hostivaře přiřadil k těm velmi zdařilým ještě elegantní klubovnu na Albatrossu, svoji tvář mají i stavby v Hodkovičkách, Mladých Bukách, na Kaskádě či v Mladé Boleslavi.
Knihu Naprej! bych golfistům doporučil nejen proto, že v ní najdou otisk svého sportu, ale především kvůli její celkově vysoké kvalitě, reprezentativnímu záběru a výběru. Jsou zde skutečně "všechny" příklady, stavby různých epoch, rozličných typů i velikostí. Nechybí jízdárny a míčovny z období renesance a baroka, je tu množství sokoloven 19. století i těch prvorepublikových. Vedle nich defilují důležité plavecké areály a velké stavby pro hokej či fotbal, ale také Jurkovičovy domy na Pustevnách, turistické rozhledny či Gutfreundovo sousoší Babičky a dětí v Babiččině údolí – protože i to je stavba plnící svoji funkci v rámci turistiky, tedy pohybové aktivity. Celý soubor uzavírá nábřeží s cyklostezkou v Kadani coby signifikantní sportovní stavba dnešní doby. Revitalizované území, kde jsou stavební prvky citlivě vkomponovány do krajiny.
Za mimořádné pak považuji hlavní statě Rostislava Šváchy, v nichž suverénním způsobem kombinuje historii architektury s historií sportu, včetně politických, společenských či uměleckých konotací. Je to informačně hutný a s neobyčejným nadhledem napsaný esej na dané téma. Švácha přitom v úvodu sympaticky přiznává, že většina autorského kolektivu měla coby intelektuálové ke sportu trochu daleko. S úkolem se ovšem vypořádali obdivuhodně.
Ačkoli je kniha Naprej! "kompilativním" souborem textů a fotografií a v takových publikacích čtenář obvykle listuje, vybírá a skáče od jednoho k druhému, četl jsem ji téměř jako román, poctivě od první do poslední stránky. A užíval si ji – vizuálně i textově.


Víkend PÁTEK 22.2.2013

NA SPORT NAPŘI SVÉ SÍLY

Text: Jaroslav Wertig Foto: Archiv Prostor, o.p.s.

KLUBY OSTROSTŘELCŮ, TURISTICKÉ CHATY, SOKOLSKÉ TĚLOCVIČNY, ATLETICKÉ STADIONY, PLOVÁRNY S TOBOGANY... OD BUDOVY K BUDOVĚ PUTUJE KNIHA NAPREJ A PŘEDSTAVUJE ČESKOU SPORTOVNÍ ARCHITEKTURU OD 16. STOLETÍ PO DNEŠEK.
JE SMYSLEM SPORTU VÝKON, NEBO ZÁBAVA? JE SPORT FENOMÉNEM STRATEGICKÝM, NEBO KOMERČNÍM? TO JSOU OTÁZKY, JEŽ SI ARCHITEKTI MUSÍ KLÁST V SOUČASNOSTI.
A. POHLED DO BUDOUCNOSTI PAK NASTIŇUJE PROJEKT ČESKÝ DŮM, KTERÝ LONI VYROSTL PŘÍ OLYMPIJSKÝCH HRÁCH V LONDÝNĚ.
Ročenku české architektury vydává o.p.s. Prostor každoročně. Ale uplynulý olympijský rok se navíc rozhodlo oslavit speciálním projektem. Smíšené družstvo osmi intelektuálů, známých teoretiků architektury a kunsthistoriků, jmenovitě Martin a Marcela Horáčkovi, Jiří Křížek, Martina Mertová, Martin Strakoš, Markéta Svobodová, Robert Šrek s reprezentačním kapitánem Rostislavem Šváchou, vyzvalo na souboj téma tuzemské sportovní architektury. A díky několikaletému úsilí je pokořili čtivým vyprávěním, v němž zachytili nejen širší kulturní souvislosti, ale i všemožné způsoby, jimiž se sport odráží v architektuře i v umění vůbec.
Historický záběr, patrný už z podtitulu knihy Česká sportovní architektura 1567-2012, rozčlenili autoři do pěti základních kapitol, dějinných etap. V jejich úvodních textech se soustředí na dobový kontext, který pak ilustrují na příkladech šedesáti vybraných a podrobněji zdokumentovaných staveb.

Rytířské turnaje i sokolské bály
V kapitole Aristokratický sport se můžeme kochat dvorními zábavami a kratochvílemi šlechty v jízdárnách, míčovnách, kuželnících. Dozvíme se o politických pozadích honů nebo o hospodářství decimující zálibě v pořádání turnajů.
Emancipaci sportu jako součásti moderního životního stylu spolu s emancipací národnostní se věnuje kapitola Demokratizace sportu. Píše se v ní o vzedmutí spolků, které ještě nebývaly označovány jako sportovní, jako například ostrostřelci, jachtaři s kluby nebo turisté s jejich značenými stezkami, chatami a rozhlednami. A pochopitelně nezapomíná na nejvýraznější sportovní fenomén, Sokol, v němž se tužily svaly i duch pro věc vlasteneckou. Mimochodem, záhadný název knihy Naprej! je dnes už zapomenuté sokolské heslo. Jeho význam je Napři síly, překonej odpor.
Sokolovny dostoupily vrcholu svého významu po vzniku samostatného státu. V kapitole Sport v Československé republice jsou prezentovány jako nositelky progresivních trendů moderny a funkcionalismu. Je udivující, že výpravné a poměrně náročné stavby sokoloven vznikaly i v menších městech. A je též zajímavé sledovat, jak jejich architektonické řešení odráží i přerůstání statusu Sokola ze sportovní do společenské organizace. Často ani nelze jednoznačně určit, co bylo prioritou tehdejších sokoloven, zda tělovýchova, nebo společenské akce. Kdo jste též museli neustále nasupeně běhat na horní galerie nebo na pódia pro prostřelené míče, určitě si na otravný dopad této nevyhraněnosti vzpomenete se mnou.
Kapitola Socialistický sport je podle mého významná tím, že poukazuje na kvality architektury, kterou dnes máme sklony přinejmenším podceňovat. Přes mrazivé vzpomínky na dobu, kdy byl sport "především tak nějak ideologicko-politickým úkolem, že, soudruzi", se neubráníme zamyšlení nad velkorysostí a technickým pokrokem tehdejších staveb.
V kapitole Sport v obnovené demokracii se opět vynoří tematika klubová a turistická. Sport se také objeví v novém kontextu doby konzumní jako zásadní filozofický problém. Je smyslem sportu výkon, nebo zábava? Je sport fenoménem strategickým, nebo komerčním? Tuší vůbec někdo, jak ostré diskuse se vedou o tom, zda bazény mají mít spíše tréninkové plavecké dráhy, nebo tobogany? Anebo zda olympiáda v Praze ano, či ne?
Nejnovější, zatím nenapsaná kapitola by se pak mohla jmenovat Sport v době mediální. Jednou mě při debatě o aktivitě Praha olympijská známý znalec umění Josef Vomáčka přesvědčoval, že budoucí vrcholné sportovní akce typu mistrovství nebo olympiád se nebudou odehrávat v draze vybudovaných sportovních megakomplexech. Ty se po skončení jednorázové akce nedají provozovat ani udržovat a pro rozpočet měst nebo států pak znamenají trvalou zátěž. Budoucí olympiády se prý budou inscenovat v provizoriu televizních studií.
Je fakt, že média do architektury stadionů fyzicky zaryla svůj dráp už dávno. A to v roce 1936, kdy Lení Riefenstahlová nechala vyhloubit do plochy atletického stadionu šachty pro kameramany snímající těla sportovců proti nebi, tedy záběry pro přítomné diváky nespatřitelné. Od té doby jsme si postupně zvykli na obří displeje nad ledovou plochou, kamerová ramena kroužící nad hlavami fanoušků a kameramany pronásledující po kolejnici podél běžeckých drah sprintery, na záběry pod hladinou bazénů, z kokpitů formulí nebo z přileb jezdců... A mezitím vstříc tomuto trendu vyrostly generace vychované virtuálním světem počítačových her, schopné se prostřednictvím obrazu úplně identifikovat s aktérem. To už představuje kvalitativně jiný zážitek, než dokážou zprostředkovat stadiony antického typu. Média architekturu pro sport změní.
Výrazným krokem do budoucnosti byl Český dům na londýnských olympijských hrách. Jeho autoři z ateliéru ADR Aleše Lapky a Petra Koláře spojili televizní studio, bar, lounge, pódium s hledištěm, galerii a hudební klub do jednoho hybridního prostoru. Dynamická scénografie nekonečné smyčky více spojující než rozdělující jednotlivé aktivity jako by byla vyjádřením nonstop olympijské párty. Tato koncepce zbavila televizní přenos studiové sterility a dokázala zprostředkovat spontánní, neformální, neinscenovanou radost z výkonů sportovců sdílenou prostřednictvím médií s pospolitostí fanoušků na vzdálených koncích Evropy. A čeho si obzvlášť važme, bez nacionálních nebo ideologických prvků!




































Gallery vol 19
October 2012


A book describing in detail Czech stadiums, gyms and other sports architecture from 1567 to the present. The publisher determined its shape with two clear demands: to save money by using only two colours and for the title of the book to be really, really big on the cover. All photos were then transferred to monochrome, gaining adequate 'archival' quality. Red colour and italics were added to convey the dynamism of motivational slogans often displayed in the gyms, denoting sport as a movement in several senses of the word. And the title encapsulates the book, crossing from front to back over the edge, fust like a welt-built gymnast would.





// Client_Prostor - architektura, interier, design
// Studio_Studio Najbrt
// Creative Directors_Aleš Najbrt
// Art Director_Bohumil Vašák
// Designers_Bohumil Vašák, Petr Skalský
// Country_Czech Republic

[Na začátek stránky]