OHLASY

  • HOSPODÁŘSKÉ NOVINY 10.-12. BŘEZEN 2000
  • MLADÁ FRONTA DNES 15. DUBNA 2000
  • BULLETIN DCČR 4/2000


    Cesty českého interiéru

    O zmapování architektury v různých obdobích se na základě různých společných jmenovatelů už pokusil leckdo, o interiéru se toho zatím moc neobjevilo. Architekt Jan Fišer, který se interiérům věnoval jak v rámci studií, tak jako pedagog uvádí, že nelze postihnout vše, co se u nás v této oblasti za posledních deset let narodilo, dokonce ani všechno dobré. Jde spíš o to, představit jakýsi charakteristický průřez. Nutně se pak z celku vydělují tři samostatné části: interiér veřejný, interiér soukromý a objekty a prototypy.

    Sledovaná dekáda (1989 - 1999) byla pro architekty zlomová. V jakém smyslu? Najednou se u nás objevil bohatý investor z venku a měl minimálně evropské, nadprovinční měřítko, říká profesor Fišer. Architekti začali realizovat představy, které doposud byly jejich tajnými touhami a sny. Postupně se dostali k materiálům a technologiím, které dříve byly v podstatě nedosažitelné. Vzpomínám si, jak jsme v osmdesátých letech dělali s kolegou kavárnu Slávii. Bílá mosaz, tak charakteristická pro tehdejší dobu, byla pro nás pouze sen, opravovalo se proto, že vedle se dělalo Národní divadlo a byl z něj k dispozici zelený mramor. Když teď rekonstruovali tutéž kavárnu bratří Špačkové, mohli si v rámci výběrových řízení vybrat jakékoliv dodavatele čehokoliv a za přijatelné ceny. Doba se hodně změnila. Podle slov Jana Fišera se oživila i řemesla všeho druhu a existuje dnes už pár špičkových řemeslných zázemí, která mohou konkurovat i v zahraničí. Svou roli při proměnách hraje i vlastní zázemí. Zmizely velké projektové ústavy, vznikla studia a ateliéry, začalo se jinak přistupovat k projektům. Zvláště z počátku byli všichni nabiti nápady a chtěli se nějak projevit. Postupně se vykrystalizovalo několik velice dobrých a úspěšných fungujících studií, která dokáží odvést práci, souměřitelnou s okolním světem.

    Veřejný interiér

    Prostor není úzce koncipovaný pro konkrétního uživatele, musí splňovat funkci pro širokou veřejnost a uživatele universálního. Má také poměrně krátkou životnost. Zní to možná překvapivě, ale až 80 procent veřejných interiérů po krátké době zmizí. Není to škoda? Tomu člověk nezabrání, zní Fišerova odpověď: Byl jsem se studenty ve Vídni, chtěl jsem jim ukázat jednu prodejnu cestovní kanceláře, která dostala za ztvárnění interiéru několik medailí. Přijeli jsme týden poté, co všechno vymlátili krumpáčem a udělali tam naprosto tuctovou, blbou prodejaničku něčeho.

    Možná i v tom je smysl knihy, že zdokumentuje něco, co zmizí. Jako náhodní kolemjdoucí máme asi před očima nejvíc proměny bankovních ústavů, které podle Fišera také prošly zajímavým vývojem: "Začalo to touhou, abychom byli Američani, všechno se muselo hodně blýskat, prvotní interiéry hýří nerezem. Ale ono je to o něčem jiném. Když se dneska podíváte na pražskou Hypobanku na náměstí Republiky, bude se vám interiér zdát až chudý. Bankéř dává svému klientovi, který přichází najevo, že nebude mrhat jeho penězi. A to je správná filosofie. Člověka téměř uráží, když prochází kolem mramorových stolků, když jde na finanční úřad, které si platí ze svých daní, a ze všech stran na něj útočí naprosto zbytečný přepych." Zatímco nové budované banky občas ještě touto nemocí trpí, ostatní interiéry se dostávají na solidní bázi. Ve specializovaných prostorách, jako jsou nemocnice, letiště, školy apod., se podařilo autorům knihy najít řadu zajímavých věcí. Zaznamenali situace, kdy je autor objektu zároveň autorem interiéru (Restaurace a Hliněná bašta ateliéru SEA v Průhonicích), i případy, kdy se autor interiéru realizuje v rámci objektu, který dělal někdo jiný, ale zůstala zachována vazba (Muzeum Škoda Auto od M.Hlaváčka v Mladé Boleslavi).

    Zajímá mne v této souvislosti, jestli často na sebe naráží představy investora a architekta. "Profese architekta je v určitém momentě nezastupitelná," vysvětluje Fišer. "Nestačí, aby byl výtvarné a architektonicky na výši, musí být i filozof, vědět, co konkrétní prostor chce a potřebuje, musí umět vyvrátit mylné představy o věžičkách, nejsou-li účelné, musí jasnými argumenty investora přesvědčit a přetáhnout na svou stranu, aby výsledek byl ideální."

    Malá odbočka aneb o vzdělanosti

    Odbočme na chvíli od knihy, která zobrazuje to dobré, do života. K nevkusným domečkům a domům, přecpaným stejně nevkusným vybavením. Nenesou na tomto stavu svůj podíl rovněž architekti - jen poněkud jiného zrna, než ti výše popsaní? Vždyť to všechno musí někdo navrhnout a postavit.
    "To je normální běh poptávky a trhu," říká profesor Fišer. "Ten, kdo umí hodně povídat a prodat kde co; je úspěšnější, než člověk hloubavý, který věnuje víc energie práci a neumí se prodávat. Vždycky se najde někdo, kdo přistoupí na sebenemožnější požadavky investora a vydělá na tom. Co po sobě zanechává, ho nepálí. K tomu, aby se tento stav zásadně změnil, nám zatím chybí vzdělání. Ve Skandinávii mají už na základní škole děti předmět bydlení. Vysvětlují si, co to je, učí se o mobiliáři i o prostoru, jsou vychováváni k chápání proporcí a ke vkusu. Když půjdete například v Dánsku po městě, nenajdete dům, který by byl zbytečné velký. Žádný nemá o patro navíc, proč také, děti přece ve dvaceti odejdou. U nás se tyto věci zcela pomíjejí. Pel mel specializovaných časopisů, které vycházejí, může být spíš dezorientační. Zase musí přijít někdo, kdo věci rozumí, vybrat co je dobré, co se hodí."

    Pár poznámek k soukromému interiéru

    Významný architekt Adolf Loos řekl: Byt nemá být nikdy hotový. Jeho zařizování končí až smrtí majitele. Zařízení bytu by mělo souznít s režimem žití. Je dobré počítat s tím, že člověk a jeho život se vyvíjí. Užívá nějaký mobiliář, který se časem přežije, nehodí, omrzí. Výjimku tvoří vybrané kousky, které nás provázejí celý život. Mění se i způsob života. Zatímco u nás kulminuje pracovní kvas a byt často slouží k přespání, v Evropě už se úloha bytu posouvá jinam. Čerstvá zkušenost profesora Fišera z Paříže: Pařířské bydlení, které se dá v některých parametrech porovnávat s pražským, doznává v posledních letech díky nezaměstnanosti zásadní změny. Končí ryze funkční využívání, kolečko lednice, koupelna, televize, postel. Tím, jak lidé ztrácejí zaměstnání, získávají vic času na užívání bytu. Paradoxně - ač chudí, se stávají o něco bohatší. Z bytu se stává přístav, v němž se skutečně žije. Dalším důležitým fenoménem je přesouvání práce do domácího prostředí a současný trend učit malé děti doma, aby nemusely chodit do školy. S tím vším bychom, zdá se, měli do budoucna při zařizování bytu počítat i my. Mám ze setkání a povídání o cestách českého interiéru docela dobrý pocit. Zdá se, že vzniká solidní základna, z níž by mohly vyrazit výhonky, které budou české a zároveň světové. Je něco, s čím jste velice nespokojen, ptám se na závěr pana Fišera? "Velice mne hněte absence výtvarného díla v interiéru. Investor většinou dá peníze na prezentaci prostoru, sebe sama a firmy, ale nadstavba už jej nezajímá. Mimo grafiky a trochy skla a porcelánu dnes v interiéru výtvarné dílo nenajdete. Možná následně koupí obraz jako investici, ale to už nemá s dotažením interiéru nic společného." Snad v budoucnosti, až defitivně skončí touha investorů po okázalosti, až všichni budeme v oblasti architektury a designu vzdělaní aspoň jako skandinávské děti?

     

    Vladimira Storchová


    O původním designu nábytku

    Odpověď na otázku po existenci původního českého designu nábytku hledají teoretici designu i spotřebitelé. Dá se najít na spotřebních veletrzích, výstavách designu, v prodejnách s nábytkem i v interiérových ateliérech a studiích.

     

    Kde je pravda?

    V loňském roce proběhla v pražském Uměleckoprůmyslovém muzeu výstava nazvaná Český design 1980 -1999 Signum design. Její součásti byl i nábytek vytvořený u nás v posledních dvaceti letech dvacátého století.

    V Právu ji označil kritik Petr Kováč jako lež o českém designu, nebo objekty spatřené na této výstavě nebyly podle něj běžně dostupné a k dostání na trhu. Na opačném pólu škály hodnocení českého designu stojí výroky některých domácích dovozců zahraničního nábytku, kteří tvrdošíjně tvrdí, že i tzv. náš dobrý design pouze přebírá, kopíruje a rozmělňuje zahraniční vzory. Oboustranně zjednoduąenému prizmatu pohledu na český nábytkový design se snažila vyhnout publikace Český interiér a nábytkový design 1989 - 1999, kterou vydala obecně prospěšná společnost Prostor (v loňském roce se prezentovala publikací Česká architektura 1989 - 1999). Jako vedoucí autorského týmu jsem dostala zadání zachytit objektivně pozitivní rysy české nábytkové tvorby v celé její šíři - od autorské tvorby po hromadnou produkci.

    Ošidnost zadání spočívala v termínu pozitivní, neboť pak v sítu hodnocení uvízla řada firem, které zcela přebírají design od odběratelských zahraničních firem nebo se snaží ve jménu vývozu přizpůsobit se vkusu cizích zákazníků natolik, že naprosto ztrácejí pečeť identity domácího prostředí i potřeb mistního kultivovaného zákazníka. Výběr se tak zúžil na úzký okruh autorů a podniků, neboť se prokázalo, že o skutečný rozvoj domácího designu nábytku usilují především menší firmy.

    Na tom není nic špatného, neboť podíváme-li se na historii a vývoj proslulého italského designu nábytku, pochází většina prací z malých rodinných podniků zaměstnávajících maximálně pár desítek zaměstnanců. Naše menší firmy, které spolupracují s mladou generací návrhářů se však dostaly i díky podpoře dobrého domácího designu do ekonomických problémů, neboť místní trh je obecně stále značně vkusově a stylově konzervativní a preferuje často nové vybavení bytu v nižších cenových hladinách na úkor kvality designu i řemeslného provedení. Propagace dobrého designu pomocí inzerování v masmédiích nebo organizace domácích a zahraničních přehlídek a výstav je finančně nákladná a ubírá malým firmám na dalších rozvojových programech.

    Mnohé naše podniky si pěstují vybrané kolekce dobrého designu jako známou třešničku na dortu. Žijí z jiných zakázek, realizací interiérů bank a vybavování sítě nadnárodních koncernů standardním například kancelářským nábytkem ap. Potěšitelné je, že si především menší nábytkářské firmy na rozdíl od jiných průmyslových odvětví uvědomují silnou marketingovou hodnotu dobrého designu.

     

    Kdo k nim patří?

    Firmy, jejichž nábytek můžeme s ohledem na design bez obav srovnat s Evropou, lze spočítat na prstech dvou rukou. Bohužel často kulhá kvalita zpracovaní materiálu a výrobku za designem. Pozitivní na rozdil od minulosti však je, že zde vznikají reprodukovatelné série, takže tvorba nezůstává pouze u prototypů nebo originální autorské tvorby.

    K firmám, které srovnávají krok s evropským designem patří především pražský FAST Interier a Design, kterému vtiskli vlastní rukopis architekti Alena a Jan Lexovi. O přínosu designu svědčí i "humorný" fakt, že na mezinárodním veletrhu v Kolíně nad Rýnem, kterého se již podruhé účastnili, jejich exponáty skrytě fotografovala konkurence.

    Do pole designérského zájmu se během asi dvou let vypracovala opavská firma Donlič, jejíž výrazný rukopis vytváří architektka Ivana Dombková. Firma Cotto z Lysic na Moravě se zařadila mezi ty, kdo spoléhají na dobrý design spoluprací s architekty Jiřím Pelclem a Hynkem Maňákem. Další lysická firma CTT na sebe upozornila poté, co pro ni začal navrhovat Otmar M. Daněk. Malá brněnská firma Le Bon navrhující koupelnový nábytek se dostala do povědomí designérů a zákazníků při představení skříňkového nábytku architekta Marka Štěpána. Svou designérskou pečeť našla i pražská firma A.I.T. interier v čele s architektem Zdeňkem Duroněm. Rodinná firma bratří Šestáků J&J Šesták interiéry na sebe upozornila pracemi architekta Oldřicha Hozmana. Nábytek Exner produkující především kancelářský nábytek předvedl před několika léty kolekci nábytku EXE architekta Petra Brína, která podnik jistě neživí, ale designem se okamžitě zařadila k tomu nejlepšímu, co u nás v posledních deseti letech vzniklo. O soudobé pojetí sedacího čalouněného nábytku se s úspěchem snaží moravská firma Interiér M+M z Luhačovic, kde na rozdíl od předchozího období přibývají originální vlastní návrhy, i Polstrin Design z Hradce Králové, kde vedle běžné a zákazníky žádané produkce vznikají nové kusy čalouněného nábytku navazující na tradici dvacátých a třicátých let.

    Designéři

    K výrazným osobnostem, které zasáhly svět naší bytové kultury a nábytkového designu patří absolventi fakulty architektury ČVUT Ivan Kroupa, který navrhuje především pro firmu ARA Kolín, Stanislav Fiala ze Studia D3A spolupracující s nově vzniklou produkční firmou Tunnel, ateliér ADR v čele s architekty Petrem Kolářem a Alešem Lapkou designující pro dynamickou nábytkářskou firmu Techo i kultivovaný absolvent několika vysokých ąkol Rudolf Netík. Na designérskou scénu vystoupili razantně mladí absolventi Vysoké školy uměleckoprůmyslové, kteří prošli ateliérem profesora světově proslulého Čecha žijícího v zahraničí Bořka Šípka. Patří k nim architekti Jan Němeček a Michal Froněk, kteří založili studio Olgoj Chorchoj a Barbora Škorpilová, která dala s Janem Nedvědem základ ateliéru Mimolimit. Z generace padesátníků, kteří před patnácti léty revoltovali proti státní výrobní mašinérii volnou tvorbou ve skupině ATIKA, svými návrhy stále provokuje architekt Jiří Pelcl, který v současnosti působí jako profesor na Vysoké škole uměleckoprůmyslové. Jeho kolega Bohuslav Horák se svými objekty etabloval především na zahraničním trhu. Na naší nábytkové scéně figurují také firmy, které staví na tradičním tvarosloví a dobrém řemesle. Patří k nim například Ateliér - S z Rané na Vysočině v čele s Petrem Šrámkem nebo nové provokativni formy tvarosloví hledající pražská firma Tekton - galerie Bydlení.

    Za dobrý design se nemusejí stydět výrobci kuchyní, kteří se jako jedni z prvních snažili srovnat krok se světem. Patří k nim například Stopka Interiér Z Prahy, olomoucké centrum KK Karla Kováče nebo Koryna nábytek vyrábějící dobře velkosériovým způsobem.

    Do skupiny nábytkářů a nábytkářských firem patří jistě také skupina autorů navrhujících autorské objekty náročnou řemeslnou a rukodělnou tvorbou. V ní nesmíme zapomenout na otce a syna architekty Jaroslavy Šusty, Milana Knížáka, studio Arachné, Vlastimila Tesku, Jiřího Vorla.

    Lenka Žižková

    (Spoluautorka knihy a kurátorka výstav Přehlídka českého designu
    a Přehlídka zahraničního designu v NG v Praze)


    Architekturu následuje interiér a design
    (Mladá fronta dnes 15.4.2000)

    Druhým titulem projektu Prostor 2000 je kniha Český interiér a nábytkový design 1989-1999. Vyšla ve stejném formátu a obdobné grafické úpravě jako předchozí, loňská publikace Česká architektura 1989-1999. Nynější svazek připravili Lenka Žižková, Jan Fišer a Dagmar Koudelková ve spolupráci s Terezou Bruthansovou. Jde vlastně o jediný, a tím jedinečný koncepční sborník, který v příslušném oboru za posledních deset let vznikl. Shrnuje poměrně širokou paletu informací o podobě nových interiérů a nábytkové tvorbě. Kniha zároveň přináší jasný důkaz, že kvalitní interiér je u nás svázán především s přílivem zahraničního kapitálu (bankovní a firemní domy), občas se společenskou prestiží, ale jen výjímečně se společenskou potřebou. Na příkladech kanceláří, butiků či restaurací, které se po roce 1989 rychle množily, je vidět, že přiležitostí pro architekty a designéry by teoreticky bylo dost. Avšak ne každý investor rozumí kvalitě. Obsah knihy je postaven na zásadním bloku veřejných interiérů, do nějž autoři svědomitě zahrnuli opravdu nejzdařilejší projekty: například rekonstrukci Městské knihovny v Praze (Jiří Zavadil, Jiří Grosz), administrativní budovu České pojišťovny a PPF na Pankráci (Václav Aulický, Magdalena Pappová, Olgoj Chorchoj), Pasáž Černá růže (A.D.N.S.). Ukázky se snaží pojmout i různost přístupů, takže se tu objeví pro někoho možná sporný interiér prodejny Impuls ve Svitavách (Jiří Pelcl), který ovšem má v nabízeném spektru legitimní místo.

    V každém takovém ohlédnutí vždycky něco chybí: zde například oceněný interiér kavárny Dynamo v Praze (Olgoj Chorchoj) nebo rekonstrukce Galerie Benedikta Rejta v Lounech (Emil Přikryl), která by rozhodně patřila sem, nicméně byla prezentována v předchozí publikaci Prostoru 2000, tedy jako architektura.

    Soukromé interiéry jsou zastoupeny většinou novými vilami, které si vesměs dobří architekti stavějí sami sobě či kolegům podobných oborů. A opět ve značné šíři jsou představeny prostory od polohy "cool" vily ve Vonoklasech (Ladislav Lábus, Lenka Dvořáková) přes procovský interiér domu ve Slavonicích (Roman Koucký, Šárka Malá, Iveta Chitovová) až po postmoderní byt Milana Knížáka.

    Nejvíce diskutabilní částí knihy je oddíl Objekty a prototypy, kam byly zařazeny práce, které nelze při nejlepší vůli považovat ani za dobovou raritu (Vlastimil a Marek Teska) - vedle designérských skvostů Michala Froňka a Jana Němečka prostě nemají co dělat.

    V závěru publikace představuje i nábytkářské firmy, autory a studia, což není od věci, jelikož od roku 1989 bývalé zavedené podniky zmizely a trh byl zavalen jak levným, tak i drahým konzumním kýčem, který je třeba odlišit od výrobků s výtvarnými hodnotami. Omezený tuzemský i výrobní potenciál tohoto oboru způsobil, že v knize jsou prezentovány rovnéž práce "partnerů vydání" knihy i jednoho z jejích autorů, což je vzhledem k jinak dobré celkové úrovni publikace - obtížně akceptovatelné.

    Širší veřejnost, jíž je vázaný a dobře vytištěný svazek určen, rozhodně potřebuje pomoci při tvorbě a kultivaci kritérií, která u nás v designu hohužel převažuji. A tento úkol plní Český interiér a nábytkový design 1989-1999 pečlivě a zodpovědně.

     

    LENKA LINDAUROVÁ Autorka je šéfredaktorkou časopisu Umělec

    Fotografie z knihy najdete na adrese www.idnes.cz



    Výběrový nábytek pro příště ve Veletržním paláci?

    Když jsem se letos v unoru vypravila na pražské výstavy nábytkového designu, trvalo mi nějakou chvíli, než jsem se zorientovala a ujasnila si, kam vlastně zamířit. Poté, co v loňském roce odstartovala přehlídka výběrového designu New design na holešovickém Výstavišti, jsem jaksi automaticky zamířila právě tam, i když - jak se později ukázalo - jsem v ruce třímala pozvánku do Veletržního paláce. Na to, že se jednalo o startovací akci nového projektu, byly tiskoviny koncipovány nepříliš šťastně. Lehce zmatené bylo bohužel i pojmenování, rozmístění, a hlavně označení dílčích přehlídek, které se ve shodném termínu, ale pod různými názvy konaly na poměrně malém prostoru Malé dvorany veletržního paláce. Tím kritika končí. Co jsme měli možnost si prohlédnout, zasluhuje jednoznačně hold těm, kteří měli co do činění s přípravou výstavy, hlavně její kurátonce Lence Žižkové.

    Organizátory výstavy byly Agentura Carolina, firma, která se už od roku 1991 na profesionální úrovni zabývá organizací veletrhů, výstav a kongresů, dále obecně prospě3ná společnost Prostor, Národní galerie, která má Veletržní palác - tuto významnou památku funkcionalismu - ve svém držení, a časopis Moderní byt. Jak jsem se dozvěděla posléze, snahou organizátorů bylo uspořádat přehlídku vskutku výběrového typu, což je podle jejich názoru po předchozích zkušenostech možné jen za předpokladu vytržení této akce z područí výstav jednoznačně komerčně zaměřených, jejímž organizátorům jde především o dosažení co nejvyšších čísel v pokrytí výstavní plochy a počtu návštěvníků. Přes výše uvedené organizační nedostatky faktem zůstává, že se organizátorům podařilo shromáždit ve Veletržním paláci požehnané množství vysoce kvalitních exponátů, nejen předních tuzemských výrobců, ale i světového interiérového designu.

    Zahraniční část expozice zahrnovala jednak TOP TEN, přehlídku deseti nejúspěšnějších světových židlí, které vytipovala odborná porota na mezinárodním veletrhu židlí Promosedia v italském Udine, jednak 40 dalších špičkových židlí, které dnes ve svém oboru představují vrchol a jsou k dostání už i v České republice.

    Důležitou součástí zahraniční přehlídky byly čtyři kóje představující vizi bydlení, jejíž ústřední myšlenkou byl vztah obyvatele k počítači a televizi a jejich přijatelné zakomponování do lidského obydlí. Těžiště tuzemské části výstavy tvořila přehlídka prací českých a moravských autorů, které posloužily jako materiál pro přípravu reprezentativní publikace

    Český interiér a nábytkový design 1989-1999.

    Kniha byla slavnostně uváděna do života právě na přehlídce ve Veletržním paláci a stojí za pozornost všech, kteří se zajímají o původní český nábytkový design. Vydala ji obecně prospěšná společnost Prostor a je součástí projektu Prostor 2000, který se těší záštitě ze strany ministra kultury České republiky a hlavního města Prahy. Jejími autory jsou Lenka Žižková, Jan Fišer a Dagmar Koudelková, kteří se za spolupráce Terezy Bruthansové pokusili zodpovědět otázku o existenci

    či neexistenci originálního českého nábytkového designu a vyvrátit tak častá tvrzení o napodobování zahraničních vzorů. Publikace má být dokumentem o tom, co přineslo v tomto oboru posledních deset let, má být výčtem a představením prací, které si zasluhují odbornou pozomost, i když samozřejmě nemůže být výčtem uceleným a vyčerpávajícím. Úvodní stať Lenky Žižkové na téma Co přinesla léta devadesátá je uvedením do problematiky, zaměřujícím se postupně na oblast veřejného interiéru, soukromého interiéru, nábytku, technologií, ale i institucí, počínaje školami a konče sdruženími tvůrců a výrobců. V následujících oddílech - Veřejný interiér a Soukromý interiér - jsou slovem i obrazem zdokumentovány nejzajímavéjší tvůrčí počiny. Následuje kapitola nazvaná Objekty a prototypy, přestavující práce předních českých výtvarníků a designérů, a na ni navazující kapitola firmy, činící totéž v oblasti vybraných designérských studií, ateliérů a výrobců nábytku. Závěrečný rejstřík přináší základní informace o všech zmíněných tvůrcích. Publikaci lze bez nadsázky považovat za nejucelenějąí, ne-li svého druhu jediný, obraz vývoje českého nábytkového designu posledních deseti let a najdete ji i v knihovně Design centra ČR. Nezanedbatelnou součástí tuzemské části přehlídky ve Veletržním paláci byla i komerční přehlídka českých firem vyrábějících originální nábytek v menších či větších sériích.

    Zde jsem mluvila s několika představiteli vystavujících firem a všichni mi shodně potvrdili, že nemají důvod se obdobné akce v příštím roce nezúčastnit, protože jim na výstavní ploše zaručuje sousedství skutečně kvalitních partnerů.

    Design centrum ČR jmenovalo pro tuto výstavu svou obvyklou komisi, složenou z předních designérů, a byla konstatována překvapivě vysoká úroveň exponátů. V příštích číslech Bulletinu vás seznámíme s některými pracemi, které vznikly speciálně pro tuto přehlídku.

    Ředitel pořadatelské Agentury Carolina Pavel Doubrava o výstavě řekl:

    "Naším cílem je zahájit ve Veletržním paláci novou tradici a učinit z tohoto místa svého druhu designérskou kovárnu nápadů. Stejnou akci bychom chtěli konat i příští rok." Držme jim k tomu palce . . .

    Jana Novotná