IN/EX TERIOR - Práce Evy Jiřičné

 

 Z diskuse s Peterem Cookem


…. A to mě vede, abych se vás zeptal - nejen jako ženy-architektky vlastnící architektonickou firmu, ale i jako dobré architektky pracující ve městě, v němž se architektonická činnost většinou soustředí buď na hrstku velmi dobrých technologických firem, nebo na velké množství obrovských obchodních firem - jak se vám vlastně podařilo prorazit.

Zřejmě to souvisí ještě s Archigramem a Nezávislou skupinou, a také s všeobecným poválečným obdivem k technologii, kdy se otevřely nejrůznější nové možnosti a příležitosti. Architekti začali projektovat budovy s okázale viditelnou a často velmi neobvyklou konstrukcí. Tito architekti potřebovali stálou podporu stavebních inženýrů. Právě kombinace těchto dvou prvků dala zrodit Centre Pompidou, stavbám Normana Fostera a Richarda Rogerse, Nicka Grimshawa, Jamese Stirlinga a řady dalších. Najednou se objevila nová skupina stavebních inženýrů - Frank Newby, Ove Arup, Ted Happold, Peter Rice, Tony Hunt... kde má člověk udělat čáru? V té době jsem pracovala na velkém projektu Brighton Marina, který velmi závisel na znalostech konstrukčního inženýrství. Celkového záměru tohoto projektu se nepodařilo dosáhnout, ale mě plánovat město obklopené vlnolamy uprostřed oceánu nesmírně bavilo. Nadšení z možností, které se nabízely ve stavebních technologiích, vedlo k přehnanému důrazu na konstrukční výraz v architektonické estetice. Většinou se s tím spojuje i mé jméno, ale v mém případě šlo o to, že jsem nepochopila úlohu měřítka při přechodu z obrovského projektu (Brighton Marina) na projekty mnohem menší (interiéry obchodů a bytů pro Josepha).
Vždy jsem milovala matematiku a fyziku a všechny technické předměty. Když jsem se dostala ke konstrukcím, přirozeně jsem se do nich pro jejich logiku zamilovala. Pokud nemůžete jen tak popadnout tužku a nakreslit něco, co vypadá jako umělecké dílo, musíte si vyvinout jiný nástroj. Pro mě to je porozumění konstrukční logice a zásadám rozvíjení této logiky, která dává základ celému procesu projektování. Když jsem se postavila na vlastní nohy, začala jsem používat high-tech z čiré neznalosti. Po masivním měřítku prvků pro Brighton Marina - viaduktů, vlnolamů, plovoucích konstrukcí - jsem najednou navrhovala malé interiéry, zatímco veškeré mé znalosti se týkaly prvků v průmyslovém měřítku. Například v Josephově bytě najdete obrovské posuvné dveře na zavěšené kolejnici. Tehdy jsem totiž nevěděla, že existují i obdobné dveře s malým kolejnicemi. Pak jsem začala zkoumat proces, který nazýváme "civilizováním high-tech". Četla jsem, hledala jsem inovace - ať už byly použitelné v architektuře, nebo ne - které by tuto metodu lidem přiblížily.
Při navrhování schodišť se opravdu snažíme minimalizovat množství materiálu i rozměry konstrukce a konstrukční prvky co nejvíce zredukovat. Tento proces zahrnuje vyřazování všech nadbytečných prvků tak dlouho, dokud nenajdeme správné řešení. Pak zkoušíme postupovat podle jiného principu a proces začíná znovu od začátku.
Ale zpět k vaší otázce. Nikdy jsem se vědomě nesnažila "prorazit". Jen jsem pracovala a pracovala a pracovala, co nejvíce a tak dobře, jak jsem jen uměla.



 


[Na začátek stránky]